Už jsem si zvykla, že jsem slavná

Že mě krásné ženy oslovují, když slintavě hledím do vitríny v cukrárně.

Když soustředěná se skříženýma nohama stojím frontu před národně-galerijní toaletou.

Nebo když splašeně běžím na tramvaj. Tam na přeplněné refýži na mě dlouhonohá slečna stihla i křiknout, že jsem ještě hezčí než ve skutečnosti, za což ji obrovsky děkuju, ať už ta věta měla znamenat cokoli.

Ale když teď muž z ničeho nic přinesl z práce balík od Lůcy, ve kterém byla i tato přepěkná knížka ilustrovaná slovutným Janem Kubíčkem, měla jsem tím nezaslouženým darem až vyražený dech.

Leporelo je fantastické a myslím, že i milionové.
Hádám, že kdybychom ho střelili, měli bychom konečně dost prostředků, aby obě naše děti vystudovaly na soukromých britských školách sekundárního i terciárního stupně.
A ještě by nám s mužem zbylo dost na našeho společné zmatené stáří.
Měli bychom svůj vlastní velkorysý čtvrtý pilíř důchodové reformy a chodili bychom si třeba na škeble do kavárny Savoy,
tak jak jsem tam jednou potkala kučeravého režiséra Ondříčka s jeho energicky noblesní ženou.
On si frutti di mare pokapal košili, ona ho hned prudce setřela - v obou(!) významech slova
a mně se to celé ohromně líbilo.

Prostě městský život.

A v téhle publikaci on nemá chybu!

A proužkatý Mikeš jej studuje pečlivě.

A taky já si vyhraju.
Stránky na třetiny - to jsem si hned myslela na teď tak trendového Hervé Tulleta, akorát že on svou první dětskou sofistikovanou literaturu vydal až v devadesátém čtvrtém.

Teto, my ti děkujeme!