Mikulášovi je rok

Od neděle.

A já mu uplynulých tři sta šedesát pět dní psala deník. Stejně jako o tři roky dříve Kubovi.

Na levou stranu diáře jsem psala dva tři řádky ke každému dni, co se dělo; na pravou stránku lepila. Začala jsem lístkem, kdy muž dorazil do porodnice - podle parkovací mašiny - ve 23:50 a o půl jedné v noci pak začal Mikeš žít svůj krásný život. Lepila jsem mu tam obaly od dudlíků, které nechtěl. Od léků, které zklidňovaly jeho raný trávící systém. Vstupenky na výstavy, které viděl(?) z kočárku. Vstupenky na filmy, které neviděl, na které jsme my s mužem letěli kdykoli, kdykoli jsme měli hlídání. Tuhým lepidlem jsem tam navždy připevnila štítky od jeho prvních hraček, které dostal. Pohledy měst, které jsme spolu navštívili. Jízdenky z vlaku, když jsme fičeli na letní výlety. Kousek z obalu od první bio karotky, kterou ochutnal. I celofánový výstřižek z premiérové kukuřičné kaše. A taky různé vizitky: od Mráze, z Café Jedna, tatínkovu, moji. Sylaby výstav. Pokladní stvrzenky za lekce plavání. Vyhlazené hliníkové víčko od selského jogurtu. Můj účet z kosmetiky. Cedulky od úplně prvních vánočních dárků. Několikero obalů od Calgelu. Leták od capaček. Návod na sestrojení židle. Permanentku na vlek. Prošlou baby plavenku.

Padesát tři týdnů je pryč a já končím. Papírová vzpomínka zůstává a mě to ještě teď chvíli bude chybět, i když jsem ty zápisky pravidelně nestíhala, doháněla, dopisovala zpětně. Zatímco Kubkovu kroniku jsem psala tak tři dny pozpátku, u Mikiho byly úspěch tři týdny. Zápisky jsou proto jiné. Vlastně celé to srovnání je zvláštní. Kolik toho člověk zapomene.

Předně a hlavně jsem při porovnávání, jak se naši dva chlapci měli ten a ten týden svého života, byla překvapená, že Kuba taky v noci nespal. Navíc, jak jsem do Kubova diáře psala vždy ráno, vždy(!) jsem začínala popisem předchozí noci. V kolik se vzbudil. Koho vzbudil. Kdo se kam stěhoval. A kolikrát se to celé opakovalo. To jsem si teda mohla odpustit. Je vcelku nuda zpětně to číst, protože to je furt dokola. Možná stačilo na okraj hůlkovým písmem si poznačit: První rok dítě v noci moc nespí.

Nespal Kuba, nespal Mikeš.

To měli stejné, v mnohém se ale tihle dva gentlemani liší. Kubuš svůj úvodní rok prožil po kavárnách, kde se jeho matka snažila přesvědčit celý svět a hlavně sebe sama, že mít dítě neznamená sedět zpustlá sama doma. Kofein v mateřském mléku včetně. Zato Mikešek předchozích dvanáct měsíců vesměs strávil na cestě na Kubův kroužek, na Kubově kroužku, a pak na cestě z Kubova kroužku domů. Mikuláš se narodil do party, která už nějak fungovala a fungoval s ní. Chodil se mnou pro látky. Vyzvedával koženky. Nakupoval balící papír. Běhal se mnou se zpožděním do školky, hrál si v knihovně, spal na výtvarce. A nijak to nekomentoval a nekomentuje. Nereklamuje. Nic neříká. Usmívá se a je s námi!

Mikuláš se taky na rozdíl od Kuby narodil jiné mamince! Ta Kubova zpočátku nevěděla. Lítala na všechny strany. Nosila Kubku taťkovi do práce na hlídání. Pracovala po nocích. A maličko akademické slávy si užila přes den. Taky byla dost upjatě při zdi a do deníku popsala každý reorganizovaný šuplík, snědený květináč, snahu o inventarizaci naši knihovny a každé jeho rafinovaně vylouděné jídlo s rafinovaným cukrem.

Ta Mikešova ví. Především ví, že jí nic neuteče. A dříve nečekaně zjistila, že i doma na mateřské může zažít úspěch, respekt i radost ze sebe sama.  Že samozřejmě někdy ze všeho kolabuje nebo o tom aspoň herecky přehnaně mluví, ale je spokojená. A klidná. Nádech. Výdech.

A taky bývá často překvapená. Když oba sedíte s bráchou u stolu, navzájem si saháte do talíře a hlučíte tak, že člověk neslyší ani vlastní myšlenky. To na vás hledí a ptá se své životní lásky po boku: "Ty, kde my jsme k nim přišli?" Nebo když oba usnete v autě. Když oba naráz usnete kdekoli. Když Mikeš (omylem?) hladí Kubku po zádech, zatímco on mu "čte" z knížky nebo když Mikuláš nahlas výská: "Aba Aba!" (= Kuba).

Fakt se to stalo? Je to pravda? Mám s nejlepším mužem dvě nejpěknější děti? Štípni mě.

...

Ať žiješ, náš Mikešku!