Máme nové židle aneb jak jsem brečela

Začalo to před Vánocemi. Spokojená se svým rokem dva čtrnáct řekla jsem, že si za odměnu koupím čtyři židle. Do kuchyně. Kam já taky jinam?! Že ikeové kousky už pošlu dál a teď si užiju překližkový design.
Dvacátého prosince jsme všichni čtyři naběhli do podnikové prodejny, abychom si vybrali již vybrané. Já sice opět nezklamala a z vystavených se mi nejvíc zalíbil kousek z amerického ořechu. Maloobchodní cena tři krát větší než u běžné bukové varianty. Oříšek jsem si proto akorát tak pohladila a rozloučila se s ním. Objednali jsme si našemu oku nejvíc lahodící odstín brandy a teď už jen počkat dva měsíce a máme je doma. Euforie. Radost. Rozšířené oči. Spokojenost. Těšení.

Když je nám však jedno úterní dopoledne vousatý silák vynesl po točitém schodišti až na pavlač, všecko bylo jinak. Měla jsem čerstvě zraněnou svou starou nohu, a tak jsem s přenosem a rozbalování oversized krabic čekala až večer, na příchod muže. A David pak zas čekal až dokončím svou pravidelnou dávku šití, takže nakonec se odhalené hnědavé krásky v našem bytě ocitly až k půlnoci. Rozlepujeme kartón, soukáme igelit. A najednou jsou tam. Čtyři. Elegantní. Mírně rozkročená. Suverénní. Křesla.

Ano, vybrali jsme si křesla. Koupili jsme si křesla. Měli jsme křesla! Ta před knihovnou vypadala bombasticky, ale ... ale v kuchyni došlo ke tragédii. Naše nová křesla nešla vůbec zasunout pod stůl a stála od něj tak dalece, že u plotny už nebylo možno kamkoli dojít. Nedalo se tam ani hnout. Naše kuchyň byla zcela nevyžádaně nacpaná tmavými křesly. Mít čas, brečela bych, ale šli jsme radši spát.

Jenže ráno tomu nebylo jinak. Zkusili jsme nové židle maximálně zatlačit pod jídelní stůl, což udělalo rozdíl asi půl milimetru. Okamžitě jsem lustrovala pinterest, jak to sakra všichni bytoví dizajneři světa s těmito kousky válejí, abych na vlastní vyděšené oči spatřila, že křesla Merano jsou zpravidla umísťována do v kaváren, zasedacích místností nebo do velkých(!) jídelen. Jenže mně se tohle sezení tak líbilo, především pro svůj vajíčkovských tvar: ta skořápka, ořech, hnízdo, do kterého se schováte, kam si bezpečně a s noblesou sednete. Jo, to že pak nedosáhnete na hrnek na stole, to mi nedošlo. Šílela jsem.

David se snažil mou hysterii mírnit a navrhl, že si židle vezme do práce. Jenže tahle věta bohužel nenesla stejný význam jako: "Tak já si je vezmu do kanclu a ty si, čiči, kup nové!" Byla jsem bezradná. Nevěděla jsem co dál. V kuchyni nebylo hnutí. Mé hrdé ego interiérové expertky bylo prudce poníženo. Akorát Kuba byl šťastný. V bytě jsem totiž začala zoufale žonglovat s deseti židlemi. Čtyři původní. Čtyři nové. A dvě dětské. Chvíli něco v kuchyni, chvíli zas v obýváku. Rozložit stůl, rozložit jej napůl. Zpátky složit. Čachry machry, zatímco on si s neustále nadbytečnými kousky hrál spokojeně v řadě za sebou na oblíbený autobus. Zlatý člověk.

Snažila jsem se, ale nevymyslela jsem nic (funkčního). A tak jsem zahájila kampaň Marianno, proměň moje bydlení a pozvala jsem k nám z obou časopisů nejslavnější Andreu na akutní konzultaci. Už od futer mi hlásila, že židle jsou krásné, ale k nám se nehodí. Máme pro ně málo místa. Jsou to solitéry. A to se prostě tak někdy stane, že si něco přejeme a ono to pak nevyjde, prostě nevypadá pěkně. Jenže znáte mě - bývám urputná, a tak jsme zase my dvě spolu točily stolem, mixovaly židle, pak přišel na řadu nový ubrus a šikovná A.B. začala ubírat na našich domácích dekoracích. Výsledek tak na půl cesty. Do magazínu by to určitě nešlo. A blog už vůbec ne!

Když odešla, rozhodla jsem se být papežštější než papež a dál sama pokračovala v odstraňování dekoru, schovávala jsem věci a sundávala obrázky ze zdi, abych se prostor aspoň trošičku pročistil. Aby se aspoň něco málo nadechl! No, snad to tam začínalo vypadat i pěkně, zatímco v obyváku byla neprakticky přestěhovaná půlka kuchyně.
Ale pak jsem se zase pár nocí vyspala, fotky z rodného Havířova a Grygarovu Ptačí klaviaturu navěšela na hřebík zpátky a zkusila večer u stolu nadhodit, že k novým židlím potřebujeme i nový stůl. Tak zvaný stůl bez lubu, čili pouze desku, aby se židle daly potřebně skutečně zasunout. 

Muž kývl (nebo mu možná jen spadla hlava) a já druhý den volala truhláři, který, když na konzultaci u nás doma nad obrazovkou počítače s opět otevřeným pinterestem zjistil, že bude dělal stůl z masivu, mi dal radostí malém pusu. Večer měl poslat kalkulaci. Opravdu ji poslal a cena byl nepřekvapivě řekněme ... životní investicí. Ale protože mužovi zase spadla hlava, šli jsme do toho. Máme rodinu, máme děti, pojďme mít navždy i stůl, řekli jsme si.

A to je on. Pořádné nohy a ...

... mořená prkna a šedesát osm kilo brutto.

A vedle něj křesla Merano! Designově oceněné královny.
Dvě s námi u jídla a dvě zatím u zdi, na pozici čekatelky.

A ještě naše každodenní varianta stolu s ubrusem, ...

... o který doma s mužem vedeme zákopovou válku.

On se ptá, zda bychom ho mohli nemít.
A já samozřejmě souhlasím, ...

... ovšem za předpokladu, že bych pak u nás nežila ani já.

Tak veselé Velikonoce všem!