Jaroslav Serpan: Mezi uměním a vědou

Nemusíte jej znát.

(Stejně jako ho nezná asi většina lidí.)
(Stejně jako jsem ho neznala já.)

Ale na jeho výstavu rozhodně běžte!

Museum Kampa Jaroslavu Serpanovi připravilo retrospektivu s mimořádným interaktivním programem (nejen!) pro děti. A to se u nás jen tak nevidí.

Dějiny umění řadí umělcovu tvorbu pod hesla surrealismu, abstrakce, postmoderna, informel, pop-art.
...
Serpan (1922 - 1976)  sám se nazýval "spisomalířem", nerozlišoval u sebe totiž mezi malbou a textem.
Vymyslel si vlastní jazyk a v něm pojmenovával i své obrazy.
...
Narodil se ruským emigrantů v Čechách, na Sorboně vystudoval biologii a matematiku, a tu pak na vysoké škole i učil.

A do svých děl klidně a rád komponoval i exaktní princip pravděpodobnosti a nahodilosti. 

Vy si to můžete vyzkoušet stejně jako on. Kolo štěstí i magnetické tabule jsou pro vás připraveny.

Ze stejného přírodovědného ranku jsou i linie a množiny v Serpanových kresbách.
Vidíte je?
Nebo vidíte úchytky na zdi a bavlnky?
...
Tak jako tak: veďte, motejte, tvořte, vracejte se zpět. Hra je to velmi barevná. A velmi relaxační, myslím si.

A když to na vás přijde a vaše emoce budou muset z vás ven, zkuste jít také stejnou cestou jako karlštejnský rodák
a vyjádřete se znaky na černou plochu.

Ve druhém patře mají ještě sdosti tajuplné surreální kukátko a cože uvidíte v něm?
To už se běžte podívat sami.

V Sovových mlýnech. Do 12. dubna.
...
A ještě (skromně?) dodám, že mou pozvánku na tuto výstavu najdete otištěnou i v novém/dubnovém čísle časopisu S dětmi v Praze,
takže kdybyste třeba  úplně zešíleli, můžete si mě vylepit nad postel
- mám tam hlavu přes půl stránky!

Moje učitelka tělocviku

... učila zároveň i češtinu. A když přišla na dozor k maturitním písemkám mé třídy a ze seznamu zjistila, že já jsem si vybrala jako téma práce fejeton s názvem Cvičím, cvičíš, cvičíme, smála se. Dlouze. A nahlas.

Ve svých osmnácti letech jsem se tam na čtyři á čtyřky ze všeho vypsala. Jak mě maminka ve školce vodila na rytmiku. Jak jsme měly mít bílé dresy, které tehdy všecky socialistické mamky doma ušily z dlouhých bavlněných košilek. A jak já jsem v tom trikotu byla nešťastná, mischeliny na břiše a na společných baletních fotkách u tyče jsem vypadala, jako bych právě spolkla několik svých tanečních spolužaček.

Jak mě na základce naši zapsali do plavání, byla jsem tehdy ve třídě nejvyšší. Větší i než Milan. Ve vodním sportu jsem však žádné jedničkové výkony nepodávala. Nechápala jsem, proč na mě, když mi chce trenér něco říct, musí řvát. Děsně ráda jsem plavala: dlouho, rychle, na dřeň, ale zaboha jsem se nemohla donutit s někým soutěžit. Mám v sobě lásku k vodě, ale urputné soupeření ze sebe nevydoluju. Neumím někoho předhonit a nedělá mi to radost. Neměla jsem tam co dělat. A po jednom předvánočním závodění v lovení kapra šupinatého v chlorovaném bazénu jsem odešla středem. 

Velmi upřímně jsme na bílý papír modrým pérem krasopisně taky zanesla, jak jsem trpěla celých sedm gymnaziálních let v hodinách tělesné výchovy. Nikdy jsem se nenaučila kotoul v zad, šplhat, výmyk, házet ani chytat míč. Třídní volejbalové mače bylo snad největší peklíčko. Do týmu kapitánem vybrána jako jedna z posledních. Umístěna na zadní pozici, smířeně čekajíc na tvrdý dopad míče. Až na drobné výjimky jsem jej nebyla schopna přijmout, zpracovat, poslat zpět. Balón zpravidla trajektorii svého letu u mě nezměnil, jen mě praštil, zlomil mi nehet a nežádaně dopadl na zem. Mladinká profesorka mi mávala žabácky roztaženými prsty před nosem, jakže mám míč zvládnout. To nešlo. Mičuda je na mě příliš rychlá a neovladatelná věc. Navíc smrdí.

A proč s tím za vámi přicházím právě dnes? Má nezralá dospělost byla totiž snad posledním okamžikem, kdy jsem na svých nohách měla tenisky. Pak už jsem v životě naštěstí nikdy nemusela sportovat, až na fakultní tělocvik! Pro něj jsem si vybrala lekce jógy a zase jsem skřípala zuby. Super štíhlá a životem zkušená lektorka nám kromě své disidentská minulosti na hodinách donekonečna opakovala, že každé každé tělo dosáhne každé každé asány. Je to jen o vůli. Že všecko na světě jde. I tady slečna bude jednou cvičit pěkně, ukazovala každé úterní dopoledne na mě. Když mi poprvé neúspěšně někam cpala hlavu, řekla jsem ji, že jsem po operaci zad. Nevzdala to. Tahala mě za ruce, tahala mě za nohy a hecovala, že to dokážu. A ptala se, proč se nesnažím. Proč nechci. Jestli mám silné ego. Z tělocvičny na Staroměstském náměstí byl krásný výhled arkýřovém oknem do Dušní ulice. Snad pro něj a pro dva zápočty jsem tam vydržela celý rok chodit, přestože jsem k neskrývanému smutku mé gumové učitelky prostě nedokázala ohnout chirurgickou ocel, kterou mám navždy vyztuženou svou skoliatickou páteř.

Ale! Patnáct let poté a je to zase tady. Na nohou mám běžeckou záležitost. Pudrovou. A nejměkčí na světě. Jen žádný nemožný výkon po mě už nikdo nechce. 

K balerinkám s tkaničkou jsem si akorát ve stejném odstínu ušila kabelku, oblékla lněnou košili a jdu.

Nezpocená. Vzpřímená. Do města. 

Kuba bloguje

A je konec. Mám utrum. Konec mého obrázkové dokumentování, když si Kubka tvoří.

Za své vzalo i mé věšení bulíků na jeho nos, že to fotíme pro babičku, aby věděla, jak se máme, co děláme.

Řekl mi, že v tom případě si to nafotí sám!

 Samolepkový set čtyřčlenné psí smečky je

 dílem báječné báječné báječné welšské výtvarnice Christine Pym a ...

a psíkům se jednotlivé oblečky a životunezbytné komponenty dají nalepovat a slepovat a nalepovat zase znova.
...
Tohoto fešáka s kávou jsme si k obrazu svému stvořila sama. Rosa (33).

A vždyť vlastně jo!
Mě to tak baví.
Skoro terapeuticky si u tichého lepení odpočívám.
...
A jak u toho zenově vypadám,
to vám ukážeme, až fotky z Kubova aparátu necháme vyvolat.
Drogériový přístroj si přál pořídit už na hory a ještě mu tam pár okýnek zbývá.

Ale tlumeně barevné svršky jsou tak atraktivní, ...

... že nakonec ani mistr fotograf neodolal.

Ale jako bacha: ono to není jen tak - prostoduše plácnout věc na místo.
Musíte třeba i těžce řešit dilema, co udělá hafanovi v kalhotách(!) větší radost: jestli spíš rohlík nebo tradiční kost.

Ale vyřešeno, kostičku do packy ... 

a pak si taky pořídit obrázek obrázku.
...
A ještě bych vám všem chtěla nahlásit, že Unlimited design kartonový domeček máme taky z Hračkotéky,
a když teď o tom tak přemýšlím, tak nevím, proč my se do té Školské 34 raději nepřestěhujeme,
než si všecko od nich postupně přenášet domů.

Pondělí ve čtvrtek

Když jsem pro ni šila první psaní, řekla mi, že je to symbol. Přelom. Revoluce.
Že má teď opět volné obě ruce, ve kterých si z plezíru může nosit třeba jen tak: kabelku.

Protože její malé děti už nejsou tak malé.
Malinké na vodění za ruku dvacet pět hodin denně.
(Ta mámina pomocná pracka, ta tu pro ně bude samozřejmě navždycky!)

Ale asi už se nabažila. Teď chtěla kabelku na rameno. Nebo cross body. Psaníčko. Třicet na dvacet.
...
Už si asi dostatečně užila, jaké to je báječné třeba vysmrkat se kdykoli.
Jaká je to lahoda moct si spravit ramínko.
Odhrnout vlas z obličeje.
Vytáhnout ho z pusy.

Jaký je to komfort telefonovat venku za deště. A mít k tomu i v druhé ruce deštník.
Popotáhnout si kalhoty/punčocháče.
Koupit si kafe, a když s ním chcete vyjít z kavárny na ulici, máte i druhou ruku volnou, abyste si nakrásně otevřela dveře ven.

Ale vždyť já vím. Všeho dočasu. A taky se těším!

Jak se fotí kabelka

Už jste jich tady pár viděli.
Ale víte vy vůbec, jak takové barevné obrázky vznikají?

Začátek je pěkná taška. Tu bych měla. A v tu chvíli je správný moment se k ní převléct.

Ideální hadry na focení jsou: spíš neutrální, nenápadné, ale krásné.
Dobře vypadá každá nadčasová klasika. Basic. Vyžehlená.
Outfit nesmí(!) zastínit kabelku, musí ji akorát tak důstojně sekundovat.
...
Koukáte se na něj rádi, oblečení glosujete a mě jej vymýšlet baví, myslím na ně zpravidla už od prvního výběru látky na tašku.
Je to vážně důležitá věc: mít fajn věci ke kabelce, co bude nošena třeba ... v Žamberku, že?!

A pak boty.
Bez nich by to nebylo ono. I když na bizarnosti celé mé situace ještě přidají.
Takže zatímco dítě sladce zaboří čumák do peřin, maminka si hupská před zrcadlem s cizí kabelou a ještě obutá,
zatímco normálka nutí celou rodinnou bandu zouvat se hned u dveří.

A nyní nastává polštářová část. Prázdná kabelka na fotkách podle mě totiž vypadá chcíple.

A tady už ji máme pěkně vycpanou. Tašku. I maminku.
...
Nedávno mi přišlo krásné psaní, kde krom jiného bylo, že já jsem jak dvakrát přeložený vítr.
Milé, ale vtipné.
...
Nicméně o mně to tady dnes není, věnujme se tašce.

Tu je třeba nafotit dobře: ostře a bez stylistických chybiček.

Či bez mastné hlavy, aktuálně s vlasovým balzámem.
...
Čili správně se našpulit před zrcadlem, pokrčit nožku, narovnat tašku a ještě tomu trochu pomůžeme v počítači.

Využít kouzel optiky, ať vidíte - avers i reverz bagáže pořádně ukázat!

Detaily.

Plus zvědavcům/nadšencům samozřejmě dovolím nakouknout i dovnitř.
...
A máme hotovo. Závěrečné srovnání vybízí ke hře Najdi pět rozdílů, ale nebojte - účast není povinná.
Toť vše z mého zákulisí a slibuju, že příště už všecko bude nafoceno jen pěkně,
protože já vím, dnes občas oko nevědělo, kam uhnout ...