Moje učitelka tělocviku

... učila zároveň i češtinu. A když přišla na dozor k maturitním písemkám mé třídy a ze seznamu zjistila, že já jsem si vybrala jako téma práce fejeton s názvem Cvičím, cvičíš, cvičíme, smála se. Dlouze. A nahlas.

Ve svých osmnácti letech jsem se tam na čtyři á čtyřky ze všeho vypsala. Jak mě maminka ve školce vodila na rytmiku. Jak jsme měly mít bílé dresy, které tehdy všecky socialistické mamky doma ušily z dlouhých bavlněných košilek. A jak já jsem v tom trikotu byla nešťastná, mischeliny na břiše a na společných baletních fotkách u tyče jsem vypadala, jako bych právě spolkla několik svých tanečních spolužaček.

Jak mě na základce naši zapsali do plavání, byla jsem tehdy ve třídě nejvyšší. Větší i než Milan. Ve vodním sportu jsem však žádné jedničkové výkony nepodávala. Nechápala jsem, proč na mě, když mi chce trenér něco říct, musí řvát. Děsně ráda jsem plavala: dlouho, rychle, na dřeň, ale zaboha jsem se nemohla donutit s někým soutěžit. Mám v sobě lásku k vodě, ale urputné soupeření ze sebe nevydoluju. Neumím někoho předhonit a nedělá mi to radost. Neměla jsem tam co dělat. A po jednom předvánočním závodění v lovení kapra šupinatého v chlorovaném bazénu jsem odešla středem. 

Velmi upřímně jsme na bílý papír modrým pérem krasopisně taky zanesla, jak jsem trpěla celých sedm gymnaziálních let v hodinách tělesné výchovy. Nikdy jsem se nenaučila kotoul v zad, šplhat, výmyk, házet ani chytat míč. Třídní volejbalové mače bylo snad největší peklíčko. Do týmu kapitánem vybrána jako jedna z posledních. Umístěna na zadní pozici, smířeně čekajíc na tvrdý dopad míče. Až na drobné výjimky jsem jej nebyla schopna přijmout, zpracovat, poslat zpět. Balón zpravidla trajektorii svého letu u mě nezměnil, jen mě praštil, zlomil mi nehet a nežádaně dopadl na zem. Mladinká profesorka mi mávala žabácky roztaženými prsty před nosem, jakže mám míč zvládnout. To nešlo. Mičuda je na mě příliš rychlá a neovladatelná věc. Navíc smrdí.

A proč s tím za vámi přicházím právě dnes? Má nezralá dospělost byla totiž snad posledním okamžikem, kdy jsem na svých nohách měla tenisky. Pak už jsem v životě naštěstí nikdy nemusela sportovat, až na fakultní tělocvik! Pro něj jsem si vybrala lekce jógy a zase jsem skřípala zuby. Super štíhlá a životem zkušená lektorka nám kromě své disidentská minulosti na hodinách donekonečna opakovala, že každé každé tělo dosáhne každé každé asány. Je to jen o vůli. Že všecko na světě jde. I tady slečna bude jednou cvičit pěkně, ukazovala každé úterní dopoledne na mě. Když mi poprvé neúspěšně někam cpala hlavu, řekla jsem ji, že jsem po operaci zad. Nevzdala to. Tahala mě za ruce, tahala mě za nohy a hecovala, že to dokážu. A ptala se, proč se nesnažím. Proč nechci. Jestli mám silné ego. Z tělocvičny na Staroměstském náměstí byl krásný výhled arkýřovém oknem do Dušní ulice. Snad pro něj a pro dva zápočty jsem tam vydržela celý rok chodit, přestože jsem k neskrývanému smutku mé gumové učitelky prostě nedokázala ohnout chirurgickou ocel, kterou mám navždy vyztuženou svou skoliatickou páteř.

Ale! Patnáct let poté a je to zase tady. Na nohou mám běžeckou záležitost. Pudrovou. A nejměkčí na světě. Jen žádný nemožný výkon po mě už nikdo nechce. 

K balerinkám s tkaničkou jsem si akorát ve stejném odstínu ušila kabelku, oblékla lněnou košili a jdu.

Nezpocená. Vzpřímená. Do města.