Moje francouzská revoluce

Posledních pár dní jsem si dala disidentsko-emigrantský trojboj. 

Případ Pavlína. Vezměte s sebou květinu! A Moje pařížská revoluce.

Svižné čtení. Samé holky. Krásky. Jejich nesnáze. Osobní vyprávění. Upřímné. Intimní.

Nejvíc jsem se zamilovala do Andrey!

Už dřív jsem viděla všecky její filmy. V kině i na čété.

V Krausovi dvakrát obdivně koukala (nejen) na její nohy.

Mě obecně baví číst romány, protože na stovkách jejich stránek si utíkám pryč; jinam, než zrovna jsem.

A baví mě deníky. Ty víc! Díky cizím vnitřním světům se ráda ujišťuju, že v tom nejsem sama. Že i druhý má své třeba: šílené nadšení. Odhodlání k čemukoli. A pak úzkost. Střídání nálad. Nebo nevysvětlitelnou nenáladu. Obrovskou radost v krátkém okamžiku, nad hrnkem čaje, s knížkou a s výhledem na město. Nebo lepkavý pocit neštěstí ze špatně zvoleného tónu v diskuzi. Či z nedobře zmíněného tématu, kdy víte, že jste pár svými blbými slovy změnila celou atmosféru povídání a už to nejde vzít zpět. Že kouzlo pominulo.

Jsem ráda, když si někdo dobře zapisuje. A já to pak můžu číst. Popisy, jak se ostře a zcela dospěle snaží odpoutat od své maminky, aby jí v pak nakonec stejně brečel do telefonu. Last call. Cizí reflexe, jak se žije s tím, když si okolí myslí, že vaše štěstí je nezasloužené. Jak se žije s tím, když druhým lžete. Jaké to je, když víte, že vás někdo chce. Jaké je to, když máte, koho (za)chcete.

Raduju se nad černými písmenkami na bílých stránkách, že se někdo umí stejně radovat ze chvíle, kdy je sám. Stejně litovat příliš pozdě ukončených večírků. A vyžraných ledniček.

Přes cizí introspekce se orientuju v sobě samé. Souhlasím s autorem textu. Nesouhlasím s autorem textu. Naše dialogy jsou má oblíbená terapie.

...

Madame Sedláčková udělala velký krok. O tom píše. Odešla k komunistického Československa. Nadšeně. Sebespokojeně. S velkýma očima co bude. Chtěla pít kafe a víno. Žít v Paříži. Žít ve svobodě. Neuměla jazyk. Mamka ji v dopisech tahala zpátky. Táta, když mu domů telefonovala, předstíral špatné spojení a zavěsil.

Za pár měsíců po její emigraci bylo všecko jinak. Listopad 1989. Tyhle stránky deníku mě úplně fascinovaly. Jaké to je, když najednou víte, že se vaše rozhodnutí ukázalo jako nesprávné. Chyba! Plácáte se v tom. Nechcete si to připustit. A jak s tím pak žít dál? Režisérčina otevřená sebereflexe a následná cesta jsou výborně inspirativní ...

Víc z knížky prozrazovat už nebudu.
...
Akorát pro vás kousek z jejího epilogu: