Paní Hana

Můj vzor elegance. V osmdesátých letech.

Kolegyně mé maminky z práce. Mamka spolužáka. Rodinná kamarádka.

Vystudovala architekturu, tehdy ale projektovala mlýny a sila.

Já ji milovala. Vlasy po pás, vysoká, štíhlá. Nosila dlouhé náušnice. A vlastní roztodivné svetry pletené z různých druhů vln, ozdobené perličkami, kůži; cik cak, mix, zmatek, chic. K tomu úzké kalhoty. Páskové boty. A koženou óbr kabelu. Nenalíčená. Jakoby jen tak mimochodem krásná. Taková Carla Bruni od Ostravy.

A hlavně - oni měli byt jako v nikdo. Neměli záclony. Na zemi byly parkety, žádný zátěžový tepich ode zdi ke zdi. A neměli gauč! Jen velké futony. A polštáře na nich. A taky z celého jednoho pokoje šatnu. Chápete, za socialismu v Havířově!!!
Když pak přišla urputná módní vlna barevných žaluzií do oken, čím více pokojů, tím více barev, oni měli šedé, jen s jednou červenou lamelou v dolní třetině. Nevídané. Totální šok. Totální úlet.

Teď jsem si na ni při šití vzpomněla. Šedý minimalismus s rudým akcentem. 

Oni už na své tehdejší adrese nebydlí, ale zastínění oken mají noví nájemníci furt stejné. Furt šmrncovní. 

A toto je na pořádek do jiné velké kabely.