A finíto

Narozeninový speciál končí. Jedenáct blahopřání zaznělo, flašky prázdné, chlebíčky snězeny!

A já všem zúčastněným tuze děkuji.

Děkuji za jejich čas a energii pro věc zcela bez hlubšího smyslu či skutečného účelu. Všechny se zasnažily jen pro to, abychom se tu zasmály. Ale že se nám břicha/brady třepaly, že jo?!?

Pěkné to bylo. A mě se z toho až zastesklo. Po škole. Po projektech se studenty. Tohle totiž bylo hodně podobné. Vymyslela a jsem zadala všem práci. A pak to přišlo. Někdo odevzdal hotovo hned do druhého dne. A měl to krásné. Někdo se potřeboval ještě doptat k pokynům. Někdo chtěl vědět, jestli potřebuju fotky na výšku či šířku, aby nakonec stejně poslal ty jiné. A někdo mi vrátil úkol až hluboko po termínu, i když mě tisíc a jednou předtím ujistil, že na tom dělá. Prostě némlich jako školáci.

Všechny ale zůstaly dokonalé své a já mám velmi skromně pocit, že umím z lidí vymáčknout to nejlepší. Nejsem dobrý týmový hráč. Vždycky mám pocit, že ten druhý málo maká, ale vést skupinu, na to mě užije! To mě blaží. To já rád.

No, takže: svá globálně- rozvojová témata si nechám pro mládežníky do lavic, ale trošku trošičku mám v hlavě myšlenku, že s touhle mou narozeninovou partou by šlo ještě leccos podniknout. Osvědčily se. Schopné. Invenční. Až neuvěřitelně origoš. A publikem hódně oblíbené. Sic trochu v mlze, ale už to začínám vidět. Zase spolu. Na obrazovkách vašich monitorů. Třeba tentokrát pro nějakou dobrou/bohulibou věc ...