Paní Hana

Můj vzor elegance. V osmdesátých letech.

Kolegyně mé maminky z práce. Mamka spolužáka. Rodinná kamarádka.

Vystudovala architekturu, tehdy ale projektovala mlýny a sila.

Já ji milovala. Vlasy po pás, vysoká, štíhlá. Nosila dlouhé náušnice. A vlastní roztodivné svetry pletené z různých druhů vln, ozdobené perličkami, kůži; cik cak, mix, zmatek, chic. K tomu úzké kalhoty. Páskové boty. A koženou óbr kabelu. Nenalíčená. Jakoby jen tak mimochodem krásná. Taková Carla Bruni od Ostravy.

A hlavně - oni měli byt jako v nikdo. Neměli záclony. Na zemi byly parkety, žádný zátěžový tepich ode zdi ke zdi. A neměli gauč! Jen velké futony. A polštáře na nich. A taky z celého jednoho pokoje šatnu. Chápete, za socialismu v Havířově!!!
Když pak přišla urputná módní vlna barevných žaluzií do oken, čím více pokojů, tím více barev, oni měli šedé, jen s jednou červenou lamelou v dolní třetině. Nevídané. Totální šok. Totální úlet.

Teď jsem si na ni při šití vzpomněla. Šedý minimalismus s rudým akcentem. 

Oni už na své tehdejší adrese nebydlí, ale zastínění oken mají noví nájemníci furt stejné. Furt šmrncovní. 

A toto je na pořádek do jiné velké kabely.

Bílý čtverec na bílém pozadí

Znáte ten obraz Kazimira Maleviče?

Tak tohle je něco velmi podobného.

Šedá koženka prošitá šedou nití, focená na šedém triku.

S šedou melanž podšívkou.

A protože Alex si nepřála nic jiného
než celou kabelku přehazovačku z jednoho materiálu, ušila a prošila jsem tašku aspoň z několika kusu,
aby nevypadala nudně, bez nápadu, bezpohlavně.
...
A teď už jen zbývá pouze rozluštit hádanku, zda je tahle kabelka Rosina kabelka? Nebo kabelka Rosina?

Bez komentáře

Pan Majer

Začalo to nenápadně. Chtěla jsem najít pro Mikeška zimní fusak do kočárku. A když už jsem se pustila do otevírání a opětovného cucnutí vakuových pytlů na sezónní oblečení, udělala jsem pořádek i v Kubově šatníků. Malé pryč, dlouhý rukáv do přední linie, termo-věci po roce přivítat. A jak nám krásně začala po fengšuovsku proudit uklizenými skříněmi nová energie, vrhla jsem se i na šatní skříně v ložnici. Ani nevím jak, najednou jsem z toho měla dvoudenní prodžekt.

Ale teď se mi dobře dýchá - každá polička vytřená vlhkým hadrem, komínky v šatnících úhledně srovnané a vedle skříní připravené igelitky na darování. A nově vzniklá místa se pomalu/potajmu plní vánočními dárky.

Stran prosincového naježení jsem si chtěla pohovořit i s mužem - nad obří kupou jeho svetrů. Chtěla jsem vědět, které opravdu rád nosí, které koušou, se kterými se rozloučíme, protože i označení retro by pro ně bylo víc lichotivé, a jaký nový anorak bych pod stromeček naopak přivítal, navzdory špatné pověsti tak zvaných měkkých dárků. A jak jsme tak spolu z ruky do ruky překládali jeden kousek za druhým, dostali jsme se k šedomodrému exempláři, nad kterým David jen zoufale rozhodil ruce v prostoru a vykřikl: "A tenhle už nechci, copak jsem pan Majer?" (Myšleno ten z Arabely.)

Pravda, jedná se o vlněný kus mega rozměrů, který by myslím i na těhotném Menšíkovi visel. Manželovi jej tuším zakoupila má maminka, ale jestli byl dycinky takhle nelichotivě roztahaný do všech stran si už (diplomaticky) nepamatuju.

A teď - otázka dne, mí milí, zní - co s ním? Ne s atleticky sošným životním partnerem!!! Ale co s tím over oversized svetrem?

Hodit do sušičky?

Přešívat na menší ho nechci. Ale co něco z něj ušít?

Nebo na co se hodí ovčí vlna?

Co mi prosím poradíte?

Ohromné rozměry svetryska vám demonstruji na poměru k velikosti Johana, protože tuhle knížku máme VŠICHNI(!) doma.

A zároveň bych se tímto chtěla veřejně vyjádřit ke své sobotní absenci na jeho pokřtění v Café Jedna.

"Dámy a pánové, chlapci a děvčata,
velmi mi zalichotily všecky vaše zprávy s otazníkem na konci. Vědět, že tam bude , tak se taky
tak krásně obleču a učešu a navoním - přesně jako vy, porvu děti a jdu tam! A vyfotím se. A posranduju. A tak. A všechno."

Snad jedině již autogramiovaný výtisk knížky mi budiž omluvenkou.
I když vím vím, něco mi tam chybí. Jenže K.P. tehdy s podpisováním teprve začínala a hlídala si zejména koncovky,
zatímco srdíčka a podobné spisovatelské frajeřinky válí voraženě až teď.
...
Doufám ale, že my dvě jsme spolu v hispterském lokálu nebyly naposled.

Šavlozubá veverka

Máme novinku.

Mikeš má dva zuby!

A protože tohle se do rodinného alba prostě vyfotit nedá, zapózoval nám koblížet na památku aspoň se zrzavou paní V.

Což je geniální látkový obleček na nafukovací balónek. S ušima, rukami, nohami a elegantním ocasem.
Od Djeco.

Akorát pro pořádek - Miki má ta zubiska dole.

Čili inventurní údaje - věk: půl roku, chrup: započat a retromaniakální štrample/punčochy s kšandami nošeny: neustále.

Milé MILE.SK

Všechny jejich krásně vtipné kousky, co máme doma, jsme dostali vždy od tet z Brna.
Nebo máte někdo podpultové informace, kde koupit tyhle hravé dětské oblečky v Prazé?

Jak se dělá blog

Podobných fotek už jste u mě viděli milion.

Takže nuda nuda šeď šeď. Nebo spíš tyrkys tyrkys.

Proto jsem se dneska rozhodla ukázat vám, jak vznikají fotky mého šití na přání.

Dlouho jsem věci fotila na pavlači, ale ono: v létě je tam vedro, v zimě zima. Nemůžu tam lítat jen tak po doma ne/oblečená. A navíc se mi všecka ta květinovo-dveřní zákoutí poslední dobou už okoukala.

Od doby, co máme nový botník - který Ikea ho prodává jako televizní stolek - pro vás šaškuju ráda v předsíní. Díky dvěma oknům je tam luxusní denní světlo. Předsíň totiž vznikla zazděním části pavlače, kudy naši sousedi byli bývali běhávali na společnou toaletu na patře, případně zde mohl každý věšet prádlo. Což mi sousedka Jitka nikdy neopomene připomenout.

Od mokrých fuseklí ale zpátky k blogování.
Začínáme!
Nejdřív je nutné odházet ze závěru vše nepotřebné. Mikešovy deky podle odstínů chladu venku.
A mužovu tašku. Nebojte, tu nemá v předsíni akutně připravenou pro potřeby náhlého odchodu z našeho rodinného blázince.
Ta je na tenis.

A následně naopak popřinášet propriety nutné k vzniku pěkného e-snímku.

Žehlička jako nezbytný základ! To, co je ve skutečnosti jen trošku zmuchlané, je na fotce vidět jako pokrčené 72krát více.

Obrázek organizéru do kabelky.

A teď stejný snímek oříznutý a prohnaný zonerem na úpravu fotek.

Následován sérií mých ručko-obrázků aneb abyste si náhodou nemysleli, že šiju třeba nohama ...

A ještě klasika nakonec. Moje obvyklé dilema: dát-nedat on-line fotku s chybou,
které si všimnu až na monitoru počítače?!?
Jako třeba když jdou na látce ještě vidět značky od bílé krejčovské křídy.

...

A pro ty, co se tu dnes dosud neukousali nudou, bonus.
Kupa věcí, které jsem ve skutečnosti nejdřív odnosila, abych mohla připravit tento rádoby upřímný příspěvek.
No, prosím!

Nevidět. Neslyšet. Nechodit.

A přesto si žít!

Jaké to je?

Zkuste si sami. Na interaktivní výstavě Naše cesta.

V holešovické Křižíkově pavilonu B vás nebude nikdo dojímat ani děsit!
...
Muž se možná trochu styděl, já klasika přehrávala a čistá duše Kuba byl v pohodě.

Ale když se vykašlete na bariéry nebo vlastní neznalost, můžete se tam dozvědět třeba, jak nevidomí sortují světlé/tmavé prádlo do pračky, jestli po sobě zhasínají nebo si spolu s nimi nalít (a nepřelít!) limču do hrnku.

Taky si můžete poslepu zahrát pexeso nebo zjistit, jak se do znakové řeči tlumočí hudba.
...
Před statickým programem dal náš Kubušák ale přednost akci! Připraveny jsou všechny velikosti vozíků.

Různé sklony podlah.

Různé terény.

A různé situace. 

Na vlastní kůži jsme omezení smyslů testovali taky my rodičové.
Já cestovala s klapkami na očích a holí v ruce sama autobusem. Do vstupních dveří mě na začátku nasměrovali. Ty výstupní jsem nikdy nenašla.
David horolezil.
...
A vy
si ještě můžete třeba číst z Hmatové knihy nebo hrát pozemní hokej na vozíku nebo se bez zraku orientovat na náměstí nebo zažít pocity člověka v hotelu, který neslyší zvuky kolem sebe.
...
Tak běžte taky!
Heslo je Nepodceňovat. Neodstrkovat. Nelitovat.

Trvá do 30. listopadu.