Deset procent pravdy

Jak nám už pomalu začíná tento rok mávat na rozloučenou, koukám se zpátky. Když peču, když šiju, když stojím v nekonečných řadách u pokladen: vzpomínám, hodnotím, přemýšlím.

Rok 2013 byl pro mě rokem blogových setkání. V životě jsem nebyla na kafi/pivu/obědu/večeři/koktejlu/birelu s tolika blogerkami. Vždy jsme se domlouvaly dlouho a vždy to bylo úžasné! Ale pokaždé tolik překvapující. Vytváření vlastních e-stránek vám totiž dává neskutečnou možnost manipulovat s realitou. Vytvářet vlastní obraz o sobě sama. Vytvářet si image, jak bychom rády vypadaly před ostatními. A ve srovnání se skutečností v tom osobně vidím tak deset(!) procent pravdy.

Pokud denně čtete něčí zápisky, prohlížíte si cizí domácí obrázky, máte pocit, že daného člověka vlastně znáte. Ale vězte, že: 

i ty děti, co na blogu vypadají, že čtou jen samou noblesní dětskou literaturu oceňovanou vždy přinejmenším na knižním veletrhu ve Frankfurtu, mají ve skutečnosti nejradši Mašinku Tomáš. Že ta robátka, co vypadají, že své dětství tráví výhradně na loukách a stráních jsou ve skutečnosti možná krapátko závislá na tabletu. Že blogoví dokonalí partneři vybírající úžasně nápadité designové dárky jsou v reálu občas partneři pěkně na zabití. Že i fashion blogerky nosí svetry se žmolkami. Že i ve šťastně vypadajících blogerských rodinách se v nočních hodinách ozývají tu a tam ostrá manželská slova. Že na první pohled marnivost či hýřivost je u někoho vlastně (jen) konečně po letech ta správná péče o sebe(!) sama. Že naklizeno v bytě není totožné s naklidněnou duší. A že i matky, které podle blogu vypadají, že všechno stíhají, občas vyčerpáním pláčou samy zamknuté na podlaze v koupelně.

Možná všechny ty, která já jsem měla tu čest letos potkat a osobně olíbat, znáte. Jejich 2D obrazy jsou však tak odlišné od opravdového trojrozměrného světa. A protože odborná studie na dané téma zatím chybí, dovolím si utvořit generalizující závěr o blogerkách sama (jak jsem totiž onehdá hledala ve špajzu moučkový cukr, zahlídla jsem tam i mé - v karmínové trubce stočené - vysvědčení, tak proto ta nevídaná drzost). 
Ty ženy, co pro vás píší: jsou krásné! Krásnější než dávají přes monitor najevo. To mě pokaždé na rande naslepo zaskočilo. Energičnost a mimořádná pohlednost těch žen. Mají vlasy hodně husté nebo hodně dlouhé nebo hodně krátké nebo hodně platinové. A šik. Oblečené ve zcela a naprosto originálním vohozu a s vždy s bižu. A taky mluví krásně - se všemi možnými přízvuky - od Ruzyně, přes hantec až po Karvinou. Hlavně mluví. Typickou vlastností blogerky je prosím ukecanost! Žádné vady řeči, žádné sklopené pohledy do podlahy, žádná balastní slova. (Jen) milion nápadů, milion myšlenek, milion postřehů, milion vtipů. I když pravda některé hlášky už tolik nepobaví, protože jejich premiérou verzi známe přece všichni z blogspotu. A živí se profesemi, které byste u nich někdy vůbec neuhádli a navíc jsou v nich sakra dobré! A jsou taky vtipné. Každá jinak. Některé intelektuálně. Některé zpovykaně pražsky. Některé drsně severomoravsky. A všechny se smějí! Nahlas. Ale hodně nahlas. A zubatě. A s otevřenou pusu. I se zavřenou pusou. I s náušnici v nose.

Za minulých dvanáct měsíců vstoupilo nově do mého života několik hodně výjiměčných dam. A já jim všem - které se doufám v tomto mém textu okamžitě poznaly - moc děkuji. 
A jestli už nestihneme spolu předvánoční mecheche, tak vám aspoň takto za naše čerstvá přátelství posílám velké díky a ciao nejpozději v lednu!