Moje

S přesunutím synova spaní vznikl v ložnici prostor pro můj pracovní kout. Zatím je to takový hybrid: psací stůl k mnoha účelům. Párkrát do měsíce u něj navážno pracuji, jinak zpravidla relaxuju rukami. Od zbytku bytu je takhle místnost oddělena půlmetrovou zdí, takže ani mašinka Singer nikoho neruší. Zvykám si - je to tu jen pro mě, což je zvláštní - za poslední měsíce jsem si nějak zvykla o všecko se dělit - o čas, tělo, jídlo ...

Stůl je modrožlutá švédská stálice, jen šuplatům jsem vyměnila úchytky; židle vlastenecky z Tonu a obraz zarámovaná utěrka. Mám vymyšlenou ještě jednu fotku, kterou si spolu s lučním reliéfem přitluču na volné místo. Coming soon.

Další košíčky, skromně musím poznamenat - ty už mi jdou; pravda u zelené lemovky jsem naposledy zlomila páradlo, ale i tak jsem si - možná poprvé - šití na stroji úžívala. Já snad ani nebyla zpocená na zádech.

Látka je ze starých závěsů, příště si musím ještě pohrát s ptáčky, ať hezky vyniknout - na správných místech = správně střihnout látku.

Reliéf, který jsem dostala k šestým narozeninám,
od mé tety Josefíny,
která má zvláštní dar - všechny její dárky naprosto zbožňuji, jsou nejkrásnější.
Zatím visel ve všech (čtyřech) bytech, kde jsem kdy bydlela.

Vyměňovat úchytky by mě asi nenapadlo, kdybychom ty původní (plastové, tvářící se jako kov) neodšroubovali, poté co Kuba 1 294 477krát  vyndal všechny věci z šuplíků.
A protože všechno souvisí se vším, nyní jsou ucha ze zeleného šikmého proužku, co mi zbyl z košíčků.

A ještě ptačí sedák - vhodný zejména v letních měsících,
není nikterak měkký, pohodlí při sezení si dělám vlastním tukem.