Matka v režimu off

Jestli mi něco v životě vážně jde, tak je to psychohygiena. Já prostě na hubu nepadnu. Já si to prostě vždycky nějak zařídím, abych si užívala. A ač jsem si tohle sobotní odpoledne naplánovala do posledního puntíku - samé příjemné věci, bylo ještě stokrát lepší.

Mé mužstvo doma s plnými žaludky ulehá k odpolednímu spánku, z kabelky vyhážu hračky, knížky, suchý rohlík a prchám směr obchod se spodním prádlem. Nejmilejší doprovod se mnou, vstupujeme dovnitř a očekáváme mediálně profláklou  a výřečnou paní Helenu. Trochu s obavami, ale zase - jsme na ni tři. Není tu, rozepnout bundy a nahlásit svou domnělou velikost podprsenky nám příkře poručí jiná dáma. Tatáž se nám okamžitě vysměje. Špitneme své požadavky stran zboží a každá se noříme do vlastní zkušební kabinky. Mám za sebou operaci páteře a český porod, na zásah do osobní integrity jsem tedy zvyklá, a tak s klidem stoiků střídám jedno prádlo za druhým, s dámou bezprostředně za krkem, ostych i komplexy od dob puberty stranou. Její správné umístění mých prsou in nakonec už byla jen třešnička na dortu. A výsledek? Nejlepší na světě! Okamžitě si poroučím i kalhotky, protože mám pocit, že takhle bych mohla z fleku i na ulici. Vše souměrné, pevné, hladké, v odstínu champagne. Výrazné změna, zejména od momentu, kdy jsem se loni na jaře rozdvojila. Nahazuji svetr a pyšně se procházím po prodejně, a nejsem sama. Poté posvátný kus odkládám a znovu si oblékám svou starou chudinku, pravda - stála mě čtyřikrát méně. Úsměvy od ucha k uchu, nosánky trochu nahoru, platíme a zdarma(?) ještě dostáváme radu, kterak správně o negližé pečovat. Pasáž o stavbě použitého vlákna přeskočím, jen stručně a jasně jenom pro vás: prát na třicet, v sáčku na zip, v dětském šamponu Pufík, jež moc nepění, což je prý dobře. Třicet devět korun, Globus, Tesco. Ok. Balení mě trošku zklamalo, igelitka pěkná, ale čekala jsem k nóbl prsence i nějakou fešáckou krabičku. Rozloučit a zatímco procházíme futry, periferně zahlédneme znovu totožnou scénku - mladá žena, rozepnout bundu, nahlásit číslo a písmeno, a pak následný mírný výsměch paní prodávající. Více nemáme čas sledovat, program je nabytý, honem kafe a pak workshop.

V patrové kavárně vdechuju z plných plic milovanou vůni a užívám si obě volné ruce a možnost sedět na zadku, pěkně nožka přes nožku. Honem honem: láska, sex a něžnosti, všecko probrat, plus knižní tipy, zaplatit, nespadnout ze schodů a letíme na výtvarnou dílnu Andrey Tachezy. Usedáme k pracovnímu stolu spolu asi s deseti dětmi. Ty opusinkují rodiče, zamávají a mizí ve tmě za okny výlohy butiku. Jim je tak deset, nám třicet plus. No co, nás aspoň nikdo nestresuje pokyny, aby se nám vyráběné placky podařily. Paní výtvarnice vysvětluje postup, všichni se tváříme, že chápeme, abychom se všichni mohli v průběhu příštích dvou hodin zas a znovu doptávat, zejména na velikost šablon. Zatímco děti tvoří puntíkaté králíky a proužkované medvědy, nám třem pod rukama - naprosto nechtěně - vznikl erotický příběh. Žádná domluva, každý kus vytvořila jiná z nás, přesto: story je tu. Za hlasitého smíchu variujeme pointu, Andrea T. i další dvě přítomné dospělačky se přidávájí, dětičky to chtějí vidět taky. Vlastně - je to příběh o lásce, kdy byli dva a nakonec jsou tři, a to pochopí přece každý. Děkujeme, děkujeme všem, organizátorce, účastníkům, sobě si. Byl to báječně strávený čas. V euforii samotné okamžitě plánujeme společné pečení vánočního cukroví. Ha, my jsme tak šikovné! A krásné, taky. Loučíme se, ještě několik ironických poznámek k sobě navzájem, pouřážet se stran věku, partnerů, finančního zázemí a každá běžíme za svým mužem. Teda, jen dvě, třetí narychlo radím dát si na prázdný polštář místo manžela (leží v nemocnici) mobil se zprávou od něj, na nějakém koncertě to říkal Nohavica. Zamáčknout slzu, pusu a čau. 

Tvůrčí kvas.

Takhle by to bývalo vypadalo vcelku dospělácky ...

... a taková byla realita ... :o).

Příběh o velké lásce ...

... i s happy endem.

Mé sobotní artefakty.

A ještě praktická mapka.
Pozor - výstava trvá do 11. listopadu.