Stránky

středa 31. října 2012

Beautiful Cat

Před lety jsme s kamarádkou viděly v jednom milánském nóbl papírnictví úžasnou potvoru - Ugly Doll. S(l)oňa se do deformovaných hraček okamžitě zamilovala, jenže - jedna jednooká kráska stála víc, než jsme tehdy my dvě dohromady projedly za měsíc. A tak jsme se s hebkými exempláři jen narychlo pomazlily a šly. Já měla ještě mezi dveřmi plnou pusu řečí, že "tohle" jí můžu klidně ušít. Dodací lhůtu mám sice krapátko podelší, ale JE TO TU. A protože sliby ... bla bla bla ..., tady jedna fialová kočka, už připravená pod stromeček. 

Oči a zuby jsou přišité stylem "pracovní činnosti ve 3.B", tělo s plsti, vycpané PES kuličkami. 

Myslela jsem, že to bude mazlík pro starší a ... otrlé, ale i Kuba poznal kočičku a hned se k ní měl.



úterý 30. října 2012

Libo-li kuskus?

Intenzivně a s láskou buduji Kubínkovi pokoj - to vy víte. Tušili jste ale, že on si v něm vlastně vůbec nehraje? Dneska vám ukážu scénku, kterou jsem přenesla z obýváku - takže takový trochu fake, nicméně - kýžený stav. Novinkou pro vás jsou úložné objekty: košíčky vlastní výroby (dva kusy, na auta a na vlaky, ššš ššš ššš) a bedýnka (na koleje) z mého oblíbeného Kuskusdecoru. Mají e-shop, ale máte-li i jen malou možnost, domluvte si osobní návštěvu v jejich dílně na Vinohradech. Uvidíte kouzelné věci. Ač jsem tam původně vyrazila jen pro látkový kelímek na tužky, odcházela jsem s plnou náručí - a to jsem chtěla ušetřit, za poštovné. Něco jsem si vzala pro sebe a Kubovi bednu a obal na polštář se slonem, používáme ho jako sedák. Kuba teď kromě abnormální fascinace vláčky (zjevně jakási archetypální záležitost, my s mužem máme k dráhám, zejména těm Českým, dosti opačný vztah) zažívá i návrat ke knize. Po výrazně mobilním období - jasně, když může chodit, proč by seděl - je opět ochoten si s námi v klidu prohlížet čtivo. Leporela začínají být nudná, naším současným TOP kouskem je Velký obrázkový slovník, hlavně níže vyfocené dvojstrany. Opět poděděná věc, opět po mamince. Jako dítě z disidentské rodiny (hahaha) jsem se anglicky začala učit už osmdesátém osmém a tuhle kouzelnou knížku jsem dostala zanedlouho poté. Schválně si Richarda Scarryho vygooglujte, budete taky nadšeni, ti jeho medvědi ... Aach!

Ke stolku snad brzy přibude židlička, či dvě. A za týden bude mít svou konečnou podobu i zeď mezi okny, ta nad stolečkem. Jemně napovím - budu potřebovat pletivo na králíky a svářečské rukavice.





Nový bagřík a kostky z legendární Tofy (po mně).



Každý večer, trénujeme.

Slon s puntíky, kde já už to viděla?!?

Opačná strana bedýnky.

Prostě vášeň.



Kuba na scéně, takže konec zahálky a pěkně zpátky "matkovat",
čímž to děkuji Simče z Brna za tohle dokonalé slovo!

pondělí 29. října 2012

Řetěz

Zase písmenka.
Zase dárek k prvním narozeninám.
Mužskému, co je již pátým nositelem stejného jména ve své rodině.

neděle 28. října 2012

Před pár dny

Muž odjel daleko (22 stupňů, slunečno), Kuba nudle u nosu a hlas jako Simona Stašová. Sebelítosti jsem nedala šanci a už předem jsem na návštěvu k nám pozvala kamarádku s dcerou. Před odjezdem ze své slezské vesnice mi kladla dotazy stran Prahy, že jsem úplně zapochybovala, jestli se jedná o stejnou osobu, která žila v Tokiu, ale pravda - tehdy před sebou netlačila golfky. Holky přijely navečer a mateřský non-stop mejdan mohl začít. Obě naše děti se podobně porýpaly ve stejné večeři, spolem jsme je ošplíchly a paralelně i usnuly. Ufff. Ona i já v mém pyžamu (každá v jiném) jsme v klidu a po letech zasedly ke stolu a probraly životy - naše i cizí. Kdysi jsme spolu studovaly na jedné provinční vysoké škole, ale ani pro jednu z nás to nebyla správná volba. Zatímco kamarádce ke štěstí stačilo posunout se o sto kilometrů na nejstarší moravskou univerzitu, já šla až tu od Karla. Pak jsme se dlouho neviděly, takže jsme si musely nekrátce a nestručně povyprávět o všech našich sestrách, mužích, porodech a tak.
Druhý den ráno jsem všechny přes půl Prahy vlekla do Národní galerie na výtvarnou dílnu, kde kamarádčin dojem z velkého světa ještě umocnila přítomná novinářka, která - opravdu náhodou - udělala s ní i se mnou rozhovor do jednoho mateřského časopisu, včetně (doufám že) slušivých fotografií. To se vám v Opavě jen tak nestane! Umělecky vyčerpané a hladové děti jsme poté přivezly zpět domů, a ač si kamarádka stěžuje na malý apetit své dcery, ta - zjevně po vzoru Kuby - snědla k obědu čtvrtku kuřete a poté si dala skoro tříhodinovou siestu. Kamarádka jásala: dcera maluje, dcera jí, dcera spí. Následně jsme všichni posilněni žlutým zahnutým exotickým ovocem (takhle my teď doma mluvíme, věčný jedlík Kuba totiž rozumí už všemu a při vyslovení názvu se okamžitě dožaduje podání pokrmu) vyrazily na obligátní Vyšehrad. U nás totiž není hostů, které bychom nehnali hore na magické místo oblíbené u esoteriků, cvičitelů tai či a českých vlastenců. Cestou jsme se zastavily v baby second handu (neb není výletu bez suvenýru), kde jsem zmátla rozšafnou prodavačku svou rádoby vtipnou poznámkou, že naše děti jsou dvojčata - všimla si totiž jejich stejných fusaků. Když se pak paní prodávající obratem vážně ptala, která z nás je porodila, řekla jsem, že jsme se šábly na půl. Smála se. Ale až po chvilce. Výhled na město na dlani se pro hlasitý nesouhlas pidi členů výpravy vůbec nekonal, jen jsme chvíli jedli kamínky a mrzli na hřišti, a pak jsme se obratem vydali převrátit vzhůru nohama jednu růžovou kavárnu blízko nás.
Když večer obě děti zapadly do lůžek a my opět za ně povečeřely chleba nakrájený na malé kostičky, pustily jsme se do tvoření. Kamarádku oslovilo několik mých výtvorů po bytě, a protože ona je holka šikovná, za večer se naučila hned dvě výtvarné techniky. Bylo to úžasné - ani jedna z nás nemůže pít, a tak jsme seděly celý večer u jedné sedmičky, tvořily a povídaly, povídaly a tvořily. Jana mi rozpustila několik mých letitých obav, dilemat a běsů - není nad starší kámošku, byť o pár měsíců a nevědomky předváděla, jak vypadá skutečně milující žena. Bavily jsme se snad o všem a o všech, smály jak praštěné (co myslíte vy, může se slovo nástřih použít i u ubrousku?) a hluboko v noci pak pokládaly vlhké výrobky na topení.
Další den dopoledne jsem se zase já recipročně naučila něco z jejího kuchařského umění. Schválně nepíšu co, umřeli byste smíchy, kdybyste zjistili, že jsem něco tak elementárního dosud neuměla. A i za denního světla se shodly, že když něco člověk neumí, má k tomu obdiv, úctu a navíc to má za něco jistě děsně složitého. A opak je pravdou. Vítejte ve světě dospělých! Po odjezdu dámského dua by bylo trochu teskno, a tak jsem ještě tentýž večer ušila z právě obdarované originál japonské látky dva košíčky do mého nového kredence, který má kamarádka nazvala krámem, jež by si do kuchyně nikdy nedala, ale to je zas jiný příběh ...

Po výtvarné dílně zdrhli do expozice ... zjevně oba milovníci českého umění 19. století ...

Fusáková dvojčata na Vyšehradě.


Japonská látka, postup šití košíčků najdete tady.
Poprvé jsem šila šikmý proužek, jako dobrá věc, ale dost jsme se zapotila.

A konečně důstojné místo pro milované kafe,
vnitřní látka je zbytek ze závěsů - potvora, pěkně klouzala.

středa 24. října 2012

Národní galerie

Někdy téma výtvarné dílny Kubu prostě neosloví,
aneb když umělec nemá inspiraci ... 

úterý 23. října 2012

Pravý roh pokoje

Velký trend - tyhle bedýnky. Dřevěné, kovové, látkové. Tato Kubova je keramická. Na poklady. 
Je vyrobena z červené hlíny, natřena bílým šlikrem, zvěrstvo jsem vyškrábala jehlou a po vypálení přetřela průhlednou glazurou. Práce tak na čtyři hodiny čistého času, ale radost z výsledku - k nezaplacení!

Keramická hlína se dá koupit ve výtvarných potřebách, k tvoření stačí kuchyňské náčiní, akorát to chce opravdickou pec, k tisícům stupňů doma troubu nevyhajcujete. Práci s hlínou vám ze srdce doporučují, podle mě - dokonalá ergoterapie, zkuste to! 

A info pro fanoušky: siluety zvířat nevidíte naposled!

(PS: To těhotné prase má být hroch.)








pondělí 22. října 2012

Colours of Všemina

Prodloužili jsme si víkend,
vyjeli vysoko nad inverzi
a nestačili žasnout.

Zlínsko.






V devadesátém třetí jsme správně napsali sveřepí šakali zavilé vyli a oni nás vzali na gympl. Loni se nám všem narodilo první dítě. Friends.


Vedrooooooooooooooo ...

pátek 19. října 2012

I pro Mařenku

Minulý pátek jsem přes půl republiky vezla psisko pro Jendu. Dneska si dám republiky tři čtvrtě. 
Štěně k prvním narozeninám!

Láká mě představa, kde tenhle Pan Proužek jednou skončí, Maruška má totiž japonský pas.
Užijte si teplého víkendu!

čtvrtek 18. října 2012

Protože krev není voda

Tak to je on, náš staronový přírůstek do rodiny. Vlastní kuchyň jsme si nechali vyrobit před pěti lety. Vanilka plus kalvados. Tehdy jsme doma zpravidla s mužem mívali jen kečup a sirky. Za čas jsme začali uvažovat o zvětšení úložné kapacity - přestali jsme se povětšinou stravovat po barech a začali dokonce nakupovat jídlo i do zásoby. Já si přála něco z Loděnic, po večerech totiž furt a stále slintám u skandinávských blogů nad úžasnými kombinacemi nového a letitého nábytku. Dát dvacku za podobný kousek se mi ale nechtělo, a tak jsem se rozhodla na kolenou uprosit tatínka, ať mi dá kredenc po prababičce. Klepal si na čelo, nakonec ale kývl. Původně jsem plánovala příborník repasovat sama a napsala jsem do redakce Marianne Bydlení o radu. Obratem mi přišel sáhodlouhý mail s přesným postupem práce. Lekla jsem se, oči v sloup. Jenže osud tomu chtěl, že jsem ve stejně době uviděla naprosto dokonalým shabby chic způsobem opravenou ložnicovou soupravu se zrcadlem ve výloze jednoho květinářství. Za chvílí jsem z kytek odcházela s vizitkou paní Nadi, která tímto způsobem dává věcem druhou šanci. Paní Naďa náš kredenc okoukla a s realizací souhlasila, pak už jsme se jen tři měsíce domlouvaly na volném víkendu. Já zatím vyměnila naší stávající lince úchytky, aby byly podobné těm na kredenci a těšila, dnem i nocí.
Při jedné z rodinných sešlostí vyšlo najevo, že kredenc - ač po mé prababičce (zemřela v nedožitých sto dvou letech) - původně patřil mé babičce, která jej po svatbě dala své tchýni. Nepasoval ji do jejího nového hornického bytu, dnes pana Bakaly. Pro zjednodušení jsem vám vše zakreslila do grafu (níže).
Zpátky ke skříni. Jednu ne úplně krásnou zářijovou sobotu paní Naďa v garáži mých rodičů tajným způsobem skříň natřela (teda jako já ten způsob znám, ale nebudu vám ho prozrazovat, číslo na paní vám však ochotně poskytnu) nedbaje kol chodících laskavých spoluobčanů, kteří jí radili, jak kredenc spravit a správně natřít, aby nevypadal tak sešle, obitě, staře. Tímto všem ještě jednou děkuji, stejně jako jisté dopravní společnosti - říkejme jí třeba LLP, která mi nabídla odvoz výše zmíněného nábytku na trase Havířov - Praha za rovných třicet tisíc. Nevzala jsem to a zaklekla na kolena podruhé a opět uprosila taťku, ať mi půjčí svého člověka a auto. Nejhodnější táta na světě kývl zase a to je konec mého příběhu. Pusu!

Kredenc má némlich stejnou barvu jako dvířka linky, odstín se podařilo namíchat díky plonkovým dvířkům, chyba při výrobě. Aneb všechno zlé ...

Kuchařky a část svatebního jídelného servisu - aranžmá jen pro vás, ono si to nějak sedne a možná pak všecko bude jinak.

Všímáte těch stejných úchytek? Rok 1955 a IKEA.
Posuvná dvířka jsem chtěla schválně nenatřená, jsou tak pěkně osahaná.

Umístění domácí slivovice je přesně podle prababičky - vzpomínka z dětství (ne jediná) ... :o).
Kočka je čepice na konev, pravá anglická.

Do otvorů pasují šuplíky na sůl, cukr a spol., jenže ...

... ty já už dávno používám.
Koukám, že bych měla skočit nakoupit, nemáme ni chleba.

Konečně důstojné místo i pro svatební příbory.

Takhle my to doma níkdy neměli - útěrky, ubrusy, prostírání má má maminka mezi ložním prádlem,
tohle je zvyk babičky a mě se vždycky děsně líbil.
Je to složité, ale VY to zvládnete!

středa 17. října 2012

Druhý život

Vzpomínáte na něj/ní? Poprvé jsem vám ho ukazovala v květnu, toho času čekal v garáži, až si jej někdo vezme do péče. Dnes už je u nás doma! Zítra více.

úterý 16. října 2012

Animals go free

Ke slonovi do páru jsem Kubovi na hraní ušila ještě paní Žirafu. A protože jsem si blbě střihla látku, dvakrát pravý bok (příště přemýšlej, Rosičko!), udělala jsem rovnou dvě (druhou teď o víkendu daruji). Musí se pořádně vycpat, ale vypadají doooost efektně. Pyšná jsem i na jejích ocásky - tkanička, na konci roztřepená. Po pečlivém studiu zoo encyklopedie jsem to vymyslela sama!

Koš na kostky je z Jysku.
Skříň si můžete koupit třeba tady.

Taky už nám dorazilo zastínění oken, ale kdy ho uvidíte - netuším. Mám totiž takové trilema:
a) vyvrtat potřebné díry do zdi, zatímco dítě spí. No comment;
b) vyvrtat potřebné díry do zdi za asistence Kuby a poprášit mu čupřinku omítkou, protože znáte ty dnešní děti, ani vysavač vám to nepodrží;
c) nechat to na manželovi, zde je však riziko, že fotky výsledné realizace spatříte, až na svatého Jindy. Doma se prakticky nevyskytuje mimo dobu nočního klidu.
Babo, raď!

A co bude příště? Užité umění!

Měřítko není úplně košér, ale ... nobody is perfect.