Protože krev není voda

Tak to je on, náš staronový přírůstek do rodiny. Vlastní kuchyň jsme si nechali vyrobit před pěti lety. Vanilka plus kalvados. Tehdy jsme doma zpravidla s mužem mívali jen kečup a sirky. Za čas jsme začali uvažovat o zvětšení úložné kapacity - přestali jsme se povětšinou stravovat po barech a začali dokonce nakupovat jídlo i do zásoby. Já si přála něco z Loděnic, po večerech totiž furt a stále slintám u skandinávských blogů nad úžasnými kombinacemi nového a letitého nábytku. Dát dvacku za podobný kousek se mi ale nechtělo, a tak jsem se rozhodla na kolenou uprosit tatínka, ať mi dá kredenc po prababičce. Klepal si na čelo, nakonec ale kývl. Původně jsem plánovala příborník repasovat sama a napsala jsem do redakce Marianne Bydlení o radu. Obratem mi přišel sáhodlouhý mail s přesným postupem práce. Lekla jsem se, oči v sloup. Jenže osud tomu chtěl, že jsem ve stejně době uviděla naprosto dokonalým shabby chic způsobem opravenou ložnicovou soupravu se zrcadlem ve výloze jednoho květinářství. Za chvílí jsem z kytek odcházela s vizitkou paní Nadi, která tímto způsobem dává věcem druhou šanci. Paní Naďa náš kredenc okoukla a s realizací souhlasila, pak už jsme se jen tři měsíce domlouvaly na volném víkendu. Já zatím vyměnila naší stávající lince úchytky, aby byly podobné těm na kredenci a těšila, dnem i nocí.
Při jedné z rodinných sešlostí vyšlo najevo, že kredenc - ač po mé prababičce (zemřela v nedožitých sto dvou letech) - původně patřil mé babičce, která jej po svatbě dala své tchýni. Nepasoval ji do jejího nového hornického bytu, dnes pana Bakaly. Pro zjednodušení jsem vám vše zakreslila do grafu (níže).
Zpátky ke skříni. Jednu ne úplně krásnou zářijovou sobotu paní Naďa v garáži mých rodičů tajným způsobem skříň natřela (teda jako já ten způsob znám, ale nebudu vám ho prozrazovat, číslo na paní vám však ochotně poskytnu) nedbaje kol chodících laskavých spoluobčanů, kteří jí radili, jak kredenc spravit a správně natřít, aby nevypadal tak sešle, obitě, staře. Tímto všem ještě jednou děkuji, stejně jako jisté dopravní společnosti - říkejme jí třeba LLP, která mi nabídla odvoz výše zmíněného nábytku na trase Havířov - Praha za rovných třicet tisíc. Nevzala jsem to a zaklekla na kolena podruhé a opět uprosila taťku, ať mi půjčí svého člověka a auto. Nejhodnější táta na světě kývl zase a to je konec mého příběhu. Pusu!

Kredenc má némlich stejnou barvu jako dvířka linky, odstín se podařilo namíchat díky plonkovým dvířkům, chyba při výrobě. Aneb všechno zlé ...

Kuchařky a část svatebního jídelného servisu - aranžmá jen pro vás, ono si to nějak sedne a možná pak všecko bude jinak.

Všímáte těch stejných úchytek? Rok 1955 a IKEA.
Posuvná dvířka jsem chtěla schválně nenatřená, jsou tak pěkně osahaná.

Umístění domácí slivovice je přesně podle prababičky - vzpomínka z dětství (ne jediná) ... :o).
Kočka je čepice na konev, pravá anglická.

Do otvorů pasují šuplíky na sůl, cukr a spol., jenže ...

... ty já už dávno používám.
Koukám, že bych měla skočit nakoupit, nemáme ni chleba.

Konečně důstojné místo i pro svatební příbory.

Takhle my to doma níkdy neměli - útěrky, ubrusy, prostírání má má maminka mezi ložním prádlem,
tohle je zvyk babičky a mě se vždycky děsně líbil.

Je to složité, ale VY to zvládnete!