Stránky

úterý 5. června 2012

České umění pozdních 60. a 70. let 20. století

Sešli se u stolu v kavárně Slávia a založili skupinu Křižovatka. Psal se rok 1963. Jejich program zněl objektivistické tendence - opřené o zákony konstruktivistického pořádku, čísla a matematické operace vycházejí z přírodních zákonů, matematicko-geometrické řady a struktury. Díla mají svůj řád, který je založen na redukci výrazových prostředků a na variabilitě struktur. Polidštěná geometrie se stala zdrojem vyzařování nové poezie. Zdeněk Sýkora ve spolupráci s matematiky vytvářel první programované struktury s využitím počítače(!), jejichž smyslem bylo kombinatorické vyčerpání všech možných vzájemných pozic několika daných elementů. Od sedmdesátých let vznikali jeho liniové obrazy, kdy počítačový program rozhodl o počtu, výchozím bodě, šířce, délce, barvě, průběhu a křižování linií plátna (Linie č. 50). Jan Kubíček vytváří tzv. variamobily - obrazy, které lze zavěsit na kteroukoli stranu. Karel Malich redukoval krajinu na čtyřúhelník, kruh a linii (Bílý reliéf). Hugo Demartini rukama vyhodil do vzduchu špejle a různé odřezky a tím se vytvořila určitá náhodná sestava "druhé přírody" na pozadí "první", která při proměnách klesala a dopadla na zem (Demonstrace v prostoru). Díla Vladislava Mirvalda vycházela z charakteristik kreslení a rýsování - studoval na ČVUT (Ondulační válec). Radoslav Kratina navrhoval dřevěné hračky a vzory na textil, což se projevilo i v jeho plastikách (Barevný reliéf). K neokonstruktivismu i k lettrismu (v literatuře, i ve výtvarném umění - inspirace tvarem písmen; hledání spojitosti mezi obrazem a písmem) bývá řazen Jiří Kolář. Svůj básnický program nazval "evidentní poezie" a vytvářel předmětné básně - uzlové, žiletkové, oblázkové (chiazmáž Pocta Františku Kupkovi). Ženským světem se ve své tvorbě zabývala Kolářova manželka Běla, do geometrických vzorníků sestavovala banální předměty z ženských kabelek a zásuvek (Vzorek sponek). Jiní - níže zmínění - se spojili do skupiny UB12 (manifest neměli, ale shodli se na nutnosti svobody projevu a hledání zákonitostí formální výstavby). Adriena Šimotová sledovala celý život jedno téma - hluboký zájem o uchopení problému figury jako symbolu křehké dočasnosti lidské existence. Václav Boštík ve svém díle mj. řešil uspořádání obrazové plochy - řazení předmětů bez použití perspektivy a potlačení modelace. Sochař Stanislav Kolíbal skládal sochy z různých materiálů, což mu podle jeho slov umožnilo odkrýt zvláštní pocit lability, který se stal vůdčí myšlenkou v dalších dílech (Socha jako vítr). 


Zdeněk Sýkora (1995)

Běla Kolářová Vzorek sponek (1965)

Stanislav Kolíbal Socha jako vítr (1966)


Máte-li chuť, zde můžete sledovat (pro mě neuvěřitelnou) výtvarnou cestu Zdeňka Sýkory od impresionistického krajinářství k jeho slavným liniím.

Žádné komentáře:

Okomentovat