Když jsem potkala Davida, chodila jsem na gympl a on na práva - a dnes spolu chodíme po doktorech.
O loňských Velikonocích jsem si utrhla koleno. Nestalo se nic mimořádného, prostě jsem obyčejně zvedla zahradní křeslo, v noze mi bolestivě luplo a noha už nešla zpátky narovnat. Dva dny jsem chodila spát s tím, že se zítra určitě vzbudím a bude všecko zase v pořádku, ale když se tak nestalo, zavolala jsem třetí den mému kamarádovi, bývalému spolužákovi a ortopedovi, na jakou pohotovost mám jet.
"Hlavně nikam nejezdi, Mirko!", řekl mi Tomáš do telefonu a tím mě prakticky vyléčil. Popsala jsem mu, co se stalo, on mi za to popsal, jak mám teď dál sama postupovat. A protože víra tvá tě lečí a hlavně protože jsem v době vrcholící první vlny covidu nikam nemusela, belhala jsem se následující dva měsíce po světě trochu s bolestí, ale spokojená. Noha mi za čas šla vcelku opět propnout, jen když mi v létě koleno vyskočilo opět a na podzim zas, věděla jsem, že bez lékařského zákroku už to dál asi nepůjde.
I objednala jsem se minulý pátek do čerstvě otevřeně ordinace Toma v podhůří Beskyd a nabídla jsem mužovi, jestli se ke mně nechce přidat se svým chromým ramenem. Manžel si vlastní diagnózu našel na googlu a jít se mnou nechtěl, protože věřil, že jemu může pomoct jen operace, všechno ale bylo nakonec jinak.
Do frýdlanské ordinace nakonec vstupujeme oba a milou sestřičku s tizianovými vlasy tím mírně uvádíme v rozpaky. "Jdete OBA?", kouká na nás nad rouškou. A když ji pak nadiktujeme svoje jména a adresy, rozrazí se dveře a z vedlejší místnosti se vyvalí Tom, rozpřáhne ruce a oba nás vítá svým pevným stiskem horolezce. Nejdřív mu povídám o své chromé noze já a následně jsem odeslána na rentgen. A protože lékař nemá s mou zdravotní pojišťovnou smlouvu, na žádance mám ručně dopsáno SAMOPLÁTCE. Paní na rentgenu mě s holou nohou usadí na stůl, a zatímco mě šteluje do správně pozice, otočí se na mě s otázkou - "Tak to mi řekněte, co znamená samoplátce a kde jsou Č. (naše vesnice)?", zeptá se mě přímo. Že jsem z okresu Praha - západ vysvětlím naším přátelstvím s panem doktorem a doplním, že právě on mi řekl, že si zaplatím za rentgen sto pade. "Počkejte.", řekne mi rentgenistka a za chvílí ji slyším z vedlejšího sálu volat: "Dašo?", řekne do telefonu krátce typickým severomoravským přízvukem. Nakonec se za mnou vracím s upřímnou omluvou, že mě to bude stát ale víc. Rozdíl v řádu desítek korun nadšeně přijímám a říkám, že to za mě zaplatí manžel, který přijde po mně.
A tak se pak skutečně stane, jen ta scénka, kdy do pasu nahý David vykoukne z rentgenových dveří a sykne na mě jednoslovně, ať mu podám peníze, vyvolá šumivý údiv jak mezi přítomnými dámami i pány v ortopedické čekárně. Na základě šedivých snímků pak už doktor Tom seriózně stanoví nám oběma skutečnou diagnózy a mého muže se podaří definitivně vyléčit na místě. U mě nakonec odhalíme počátek kolenní neplechy v neléčeném lyžařském pádu před šesti lety a bývalý spolužák mi pečlivě popíše tři možné scénáře mé budoucí léčby.
Zaskočený, ale velice spokojený David mi na odchodu jako grand ještě koupí v ordinaci novou kolenní ortézu a já ve finále stihnu uvést do rozpaků pana doktora. "A lyžovat mám s ní?", zeptám se prostě a Tomáš na mě jen šokovaně hledí. Jenže přesně tohle znám celý život. Po operaci páteře mi lékaři říkali, že bych jako dítě neměla běhat, skákat nebo nedej bože dělat nějaký sport. Když jsem byla těhotná, hleděli na mě všichni gynekologové světa s údivem, jako bych byla první na této planetě, kdo rodí s neohebně sešroubovanými zády. A ani tady Tomáš neměl pocit, že bych se měla se svou nedobrou nohou zatím do něčeho pouštět, ale diplomaticky jen poukázal na uzavřené vleky. Na závěr jsme se znovu huronsky rozloučili, naposledy zavtipkovali se sympatickou sestřičkou, a než jsme nastartovali auto, oba jsme si s manželem navzájem znovu převyprávěli svůj právě sdělený lékařský osud.
Abychom se tomu po cestě domů od srdce zasmáli. Ale ono je to fakt super - znáte to, když se vás lékař analyticky vyptáváme na minulé, tak dáváte pozor, abyste odpovídali co nejsprávněji. A když pak říká, co bude, je důležité si z prognózy taky zapamatovat co nejvíc. Ale víc hlav víc ví a víc si zapamatuje. Takže jsme si prošli mužovo fit rameno i mojí křivou nohu a řehtali se tomu jak koni, že už jsme prostě staří manželé. Staří manželé, co spolu chodí po doktorech.
Přeji vám v neděli krásného Valentýna, ať jste zdraví a ať si vždy máte s kým povykládat
o svých bolístkách i o své lásce.
