Mám za sebou první týden
v práci bez Anyi.
Po čtyřech letech se naše profesní cesty
rozešly, vrátila se domů.
S Anyou jsme točily a fotily pro značky Skibi,
dětskou módu Wouki, náramky OluOlu, restauraci Velo i kabelky Rosa Mitnik.
Anya byla obrovsky přísná a nikdy nic nepěkného
nepustila ven. Přetočit, přestříhat, znovu nahrát
voiceover. Stát před objektivem, když za ním stojí Anya, pro mě však byla
absolutní pohoda – věděla jsem, že výsledek bude vždy perfektní.
„To musíme natočit znovu – vypadám jak selka!“,
ječela jsem jednou na ni, zatímco ona na mě stoicky: „Co to je selka?“ Měly
jsme jiné mateřské jazyky, a tak ztraceno v překladu byla občas legrace.
Když teď Anya předávala svou pozici novým kolegyním,
radila jim mimo jiné – „Mirka nikdy nesmí mít díru!“, rozumějte
kameramanka mi musí pohlídat padající patku, aby mi příliš nevykukukovalo čelo.
To nesnáším.
S Anyou jsme natočily hodiny videí, nafotily tisíce
snímků. Vypily mnoho káv a snědly mnoho sladkostí. A když
jedné z nás bylo úzko, šly jsme na kafe i v pracovní době. Ani nemusíte hádat -
jasně že nás tam v kavárně potkali šéfové.
S Anyou jsem loni v zimě omylem vjela s rakví na autě
do podzemních garáží a šokovaně couvala zpátky do
křižovatky. S Anyou jsme fotily kabelky v mrazech ráno na Náplavce i náramky v
plavkách v pěně ve vaně. A na konci jsme si vždycky spokojeně plácly s Anyinymi
slovy: „Jsme profiky!“ Tenhle její výrok budu milovat navždy.
Když mi Anya řekla, že končí,
brečela jsem poprvé. A pak ještě několikrát, ale už jsem si zakázala myslet na
to, že se možná nikdy neuvidíme. Připily jsme si na mír a věřím, že ji u ní
doma jednou navštívím.
...
Anyo, děkuji za všechno, za Tvou profesionalitu, kreativitu a o patnáct let rychlejší mozek, než mám já.
Děkuji za Tvou pomoc a podporu. Děkuji za všechna Tvá objetí.
S l a v a U k r a i n i .