Jak jsme na Náplavce fotily jaro II. díl

"Dáš si kávu?"

"Ano - děkuji moc."

"A nedáš si třeba vajíčka?"

Už se mi v životě stalo mnoho krásných věcí, ale že by mě někdo ráno líčil a někdo jiný by mi k tomu chtěl dělat na snídaní míchaná vejce, takové blaho bych nemusela přežít. Míša a její muž jsou tak milí lidé, stejně jako jejich tři děti, jen jedna věc mi to brzké sobotní ráno, než jsme se pustily do focení kabelek na Náplavce, nedá spát. Kam dali ty věci?! Jejich byt je totiž dokonalý, barevně i stylově čisťounký, jen sakra nevím, kde všechno mají. Prázdná kuchyňská linka, prázdná stůl, prázdná umyvadla v koupelně.

"A dívala si se do vany?" ptá se mě fotografka Katarína.

"A do pračky?" chichotá se s telefonem v ruce Aňa.

Ani holky na místě srazu nemohly uvěřit, jak někdo takhle dokonale může bydlet, ale i tak jsme vzaly perfektní Míšu do naší Mitnik party a pustily se do jarního focení.

Každá scéna se fotí a točí v průměru natřikrát. Míša mi ještě finálově přečísla vlasy a přepudrovala nos - a já šla na to. Schody od hodin na Výtoni dolů k Vltavě jsem seběhla jednou, zpátky nahoru, podruhé a potřetí. Kameramanka i fotografka byly spokojené, a když jsme se vrátily zpátky na místo, kde stála obří cestovní taška na kolečkách s dalšími mými kabáty, barety a košilemi na focení, stály vedle ní nehnutě i čtyři cizí ženy.

Vedle sebe měly taky na kolečkách mobilní stojánky, v nich časopisy a navrch citáty o Bohu. No, každá holčičí parta tráví víkendová dopoledne po svém. My karmínovou baretku vyměnily za růžovou, kabát s rybí kostí za oversize antracitově šedivý a posunuly se dál. Aňa mi ke kochání se Pražským hradem z Rašínova nábřeží nasadila na nos své sluneční brýle, ze kterých mi šla za chvíli hlava kolem. Ač jsem si včera nedala ani kapku alkoholu, z Aniččiných dioptrických brýlích jsem ve vteřině měla kocovinu jak blázen. Přesto vám ale takové brejličky na focení doporučuji. Trpíte-li stejně jako já ostychem před objektivem, tak tím že foťák skoro nevidíte, dost se studu zbavíte. Věřte mi.

Čemu jsme pak nemohly uvěřit my, byla madam, která koukala zcela zblízka do mé cestovní kabely a už už to vypadalo, že po jedné z manšestrových tašek sáhne a odnese si ji. Když jsme totiž měnily další můj outfit za medový kabát, hořčicový baret a košili s kobaltově modrými proužky, paní si asi myslela, že kabelky na Náplavce prodáváme. Zaujala ji hlavně moje britská novinka s kárem a vůbec jí nevadilo, že nemáme stánek nad hlavou, jenom zavazadlo u nohou. Stála asi centimetr od nás, a kdyby ji její muž s nevolí neodvedl, určitě si ode mě něco koupí.

Stihly jsme se tomu kratičce zasmát a já už stála v řadě na kafe. "Prosím vás, mohla by mě tady kamarádka natočit, jak si u vás objednávám kávu? Já šiju tyhle kabelky a my dnes tady na ně točíme reklamu ..." "Madam, vy jste první člověk na světě, kdo se mě nejdřív zeptal!" usměje se opravdu zeširoka vysoký pán, který mi připomíná mého strýce Lumíra. A pak už jde vše hladce - muž i jeho žena se smějí, makají na latte artu, Anička natáčí nejdřív zleva, pak zprava, detaily zblízka a na závěr celek. A přestože se nám všem stále trošku kouří zimou od pusy, atmosféra je vřelá. My s Katarínou naoko brebentíme nad porcelánovými šálky s kávou, hrajíc dvě kámošky na kafi. A vesmír nás v tu chvíli tak miluje, že se uvolní i lavička u vody, my na ni skočíme, Kačka přitlačí své plné rty na hrneček a kameramanka natočí i její sexy obtisk.

Takhle to ale nemáme vždy. Při mém kabelkovém focení už nás hrubě až vulgárně vyhodili z podolského přístavu a v kavárně na Novém světě měli z našeho natáčení takový amok, že jsme tam nemohly ani záchod. Taky jsme potkaly podivína, který fotografce Katce tlačil do dlaně svou vizitku, přál si, aby jej vyfotila hned na místě a fotky mu pak poslala. A dnes na Náplavce k nim přibyl i vodník. "Nechcete si mě vzít za manžela?" přilepí se na mě zelený mužík s červenými pentlemi na klobouku, zatímco já pózuji s panoramaty Hradčan v zádech a zakotvenými loďmi na pravoboku. Naštěstí to ani nemusím glosovat, pač hastrman asi řekl, co potřeboval a rychle kráčí dál. Tak rychle, že ho má Kačka na fotce jen půlku.

"Davide, Davidééé!"

Zakloním hlavu a volám nahoru. Finálovou scénu totiž s holkami fotíme v ulici, kde se natáčel film Prvok, Šampón, Tečka a Karel a mě by z téhle čtyřky nejvíc bavil právě David Švehlík, který v ulici Na Hrobci šplhal po okenní římse. Dneska ale Davča nikde nebyl, neviděla jsem ho. A doma nebyla ani kočka, které kdosi lehce po poledni kurýrem poslal obrovský puget rudých růží. Poslíček během našeho natáčení zvonil a volal asi patnáct minut, a jestli měla tahle květinová story happy end, nevíme. My už musely domů. Zmrzlé, nakoupené, vyfocené úplně.

A jaký víkend jste měli vy?