Jak se narodila moje dcera

Týnka se nenarodila na porodním sále. To jsme nestihli.

Ten den ráno v poradně mi můj zastupující lékař sdělil, že vzhledem ke zdravotním obtížím, kterými aktuálně trpím, je nutné už porod vyvolat. Obratem jsme spolu my dva uzavřeli džentlmenskou dohodu, o které se nesměl nikdy nikdo dovědět: že on mě právě odesílá k hospitalizaci na lůžkové oddělení, zatímco já se po cestě tam na hodinu záhadně někde zdržím. Vrátila jsem se totiž ještě na otočku domů, abych si dobalila porodniční tašku a na rozloučenou se pomazlila se zvracejícím Kubkou a Mikeškem s průjmem, nebo to měli naopak?! Teď už si nevzpomínám.

V porodnici jsem pak dostala lůžko vedle paní, která na zrození svého prvního potomka napjatě a pod léky čekala už druhým dnem. Já ulehla na postel, otevřela si Elle a trpělivě vyčkávala spolu s ní. Když jsem navečer přes břicho začala cítit, že už začíná jít "do tuhého", zavolala jsem si Davida. Ten přišel a opatrně si v civilu usedl na kousek nemocniční postele k mým nohám. Vůbec jsem neměla silné bolesti, nic k prodýchávání. Stále jsem ležela na levém boku a pravou ruku jsem si položila do jeho dlaně a chvílemi ji svírala.

Když se za tmy střídala večerní směna, řekla jsem nové sestřičce, že už bych to viděla na sál. Ona mě vyšetřila a můj odchod odmítla. Sdělila mi, že vyřeší ještě jednu dámu, a pak jsem na řadě. Když jsme se obě viděly za čtvrt hodiny, hlásila jsem jí, že už opravdu považuji za vhodné odejít z pokoje na porodní box, že narození mé dcery je nasnadě. Odpověděla mi, že není a že už přece musím vědět, že porod je nepříjemný a bolí. Mě zas tak nic nebolelo, já jen cítila, že moje chvilku už je(!) opravdu tady. Ten tlak byl jasný. Když sestra přišla potřetí, sál opět odmítla, ale rozhodla se mi natočit monitor, bez nějž prý tam stejně nemůžu odejít. Zatímco mi obě sondy přes gumu umísťovala na pupek, došlo mezi mnou a ní ke slovní přestřelce, po které ona opět opustila pokoj, a to na dobu, kterou já neumím odhadnout, aby (vzápětí?) a nahlas ve futrech širokých šoupacích dveřích na celou chodbu zařvala - "Honem, tady paní rodí!"

Následovala scéna jako když hvízdne v Poplachu v kovářské uličce. Zazněl dupot slonic a ve vteřině vletělo do místnosti asi patnáct žen. které obklopily celé mé lůžko od hlavy až k patě. A v místech, kde už byla viditelně Týnčina hlavička, mi položila sloužící lékařka s dokonale souměrnou tváří úlevně svou ruku a všichni jsme čekali na mou druhou (a poslední) kontrakci. V tu kratinkou/nekonečnou chvíli jsem měla pocit, že rodím snad v Indii. Všechny ty ženy nade mnou. V pastelově barevných halenách. Ve stejnokrojích s obrázky či vzory. Tolik lidí, mačkajících se vyděšeně a nesehraně na/vedle sebe. Stačil ale jediný pohled na Davida - na jeho široce roztažené rty v úsměv a jedno pevné mrknutí očí, to byl pro mě v ten okamžik zcela jasný signál, že všecko je na dobré cestě.

Za to lékařský personál byl viditelně nesvůj a kdo mohl, honem si ještě navlékal sterilní rukavice, které z přistaveného vozíčku v rohu místnosti rychle dealoval překvapivě právě můj muž. Já vím, on je hvězda mých sociálních sítí a miláček vás všech, ale tohle mě vážně pobavilo. Femme fatale mudr. mého v reálu možná maličko dispraktického manžela dokonce nazvala Panem šikulkou. Vůbec nechápu, jak on dokázal ty igelitové pytlíky tak rychle a obratně otevírat. A když jsme u toho otvírání ... Já pak zatlačila ještě jednou a čtyřkilová Týna byla na světě s námi.

Následovalo trošku zmatků: "Podej mi to!", "Ne, tamto.", "Držíte, paní doktorko?" "Nedržím.", "Držím." a už jsem měla naši Valentýnu, zrozenou a mžourající, na svých prsou. A div že nás to obě neodfouklo, jak si v tu ránu všichni kolem oddechli. Ony se smály, já jsem se smála, David se usmíval a někdo vykřikl: "Jee, ten je šikovnej!" "Je to chlapeček???", vykulila jsem se. I mrkli jsme se všichni pod jednorázovou podložku, do které bylo čerstvé miminko provizorně zahaleno, ale nebyl. I zasmáli jsme se tomu huronsky zase.

A pak konečně došlo na mé (dřívější!) prosby a byla jsem odvezena na sál, kde přišly zvláštní dvě hodiny. V mém životě velmi mezní. V potemnělé místnosti. Po drobných vyšetřeních/ošetřeních už tam ani z personálu nikdo nebyl; jen noc, David, já a Týna. Ta chvíli na hrudi, chvíli v náruči, zatímco my dva rodičové si povídali. Euforicky, ale tiše. Šťastni, snad jako bychom měli hlídání a vyšli si spolu někam navečer. Chvíli jsme řešili naše zelené chlapečky doma, pak nový dům, stěhování, mrkli na spící holčičku, a pak zase probrali parkety v obýváku, stěrku na schodech a rok 2017 vůbec. Potom jsme tu novinu zavolali našim/vašim, dopili nemocniční čaj a já si skočila do sprchy. Voňavá v noční košili jsem po svých odkráčela na novorozenecké oddělení, kde mi příští tři dny nejedna dobrá duše řekla: "No, vy vypadáte, že jste snad ani nerodila ..."

Slyším to jako včera - přitom zítra už je to osm let.

Krásné narozeniny, Týnečko!

Sejít se u štědrovečerního stolu

Je prostě obrovský dar.

A že jedna lodička od nás odplavala - to je prý přání jejího majitele; tak uvidíme,

kam se příští rok vydá.

My z Bullerbynu

Tak mi na tom workshopu záleželo - že jsem před ním dala i aromalampu do myčky, aby bylo všecko perfektní.

A bylo to božské. Stejně jako výtvarnice Tereza Konupčíková. Bylo to něžné, milé a laskavé setkání s dětmi, se sklenkou malinovky a perníčky.

Sešili jsme si první knihu v životě a rovnou jsme si ji i ilustrovali. Terezka dětem četla z knížky Děti z Bullerbynu a vyprávěla o paní Astrid, Švédsku i své práci.

Tak zase příští rok na viděnou ve Vindyšově továrně!

Jak ušetřit čas v adventu

Tak to vážně nevím.

Ale mám pro vás tipy, jak si v příštích čtyřech týdnech udělat radost, vyčistit mysl, dobít energii. Jak se potěšit, odpočinout si a znovu se nastartovat.

Němá tajemství

Nový český film jsme s mužem náhodu objevili ve videotéce O2 a oba vám jej vřele doporučujeme. Manžela veterináře zraní kůň kopnutím do hlavy a krom mnoha zdravotních komplikací přijde také o schopnost komunikace. Manželka Jana Plodková se snaží o něj pečovat, maminka Milena Steinmasslová se snaží leckoho přivést k šílenství. A pak se něco stane a policie to začne vyšetřovat. Možná se dovtípíte rychle, kdo zemřel, možná se dovtípíte ještě rychleji, kdo to udělal. V každém případě je to výborná, autenticky drsná detektivka režiséra Tomáše Mašína (Bratři, 3 sezóny v pekle).

Až na věky

Norský debut scénáristky a režisérky Liljy Ingolfsdottir si letos na festivalu v Karlových Varech získal srdce diváků a obdržel pět ocenění, včetně Ceny za ženský herecký výkon. Opět jsme viděli s mužem, ač byl v kinosále snad jediný muž. Ale toto syrové konverzační drama o vztazích, péči oděti, budování kariéry a rozchodech se mu líbilo. Tam nebylo slovo navíc, přesně napsaná, bolestná podívaná v dokonalých skandinávských interiérech a setmělé atmosféře severu.

Substance

Americký biják, který jsme s Davidem viděli vlastně náhodou. Až na věky už bylo vyprodáno, ale muž jásal, když nám biletář kina Pilotů nabídl toto. Stárnoucí hvězda televizních obrazovek (Demi Moore) chce nezestárnout, což se jí trikem povede. I když ne tak úplně. Jestli máte rádi trochu sci-fi a trochu satiru na plátně, budete se ohromně bavit. A jestli milujete americkou herečku Margaret Qualley (dceru Andy MacDowell), oblečenou i neoblečnou, budete přímo nadšeni. Místy až šokující horor si z Cannes odvezl Cenu za nejlepší scénář.

Srdcerváči

Britský seriál na Netflixu, který letos na podzim uvedl už třetí sérií. Seriál od dvou pubertálních klucích, kteří se (asi) milují; o středoškolácích, o jejich láskách, o jejich učitelích, o láskách jejich učitelů. Pro mě byla tato televizní podívaná absolutní relax, fandila jsem jim všem, plakala s nimi. Nejvíc jsem se zakoukala do Taa a nikdy nezapomenu na výjimečnou postavu Charlieho sestry. Poznámka pod čarou: muž se se mnou nevydržel koukat ani pět minut.

Rudy Linka: Úplně jednoduché by bylo

Jazzového kytaristu jsme letos viděli několikrát, v zahradách Pražského hradu i ve Španělské sále tamtéž. A jsem šťastná, že jsme byli na Nové scéně Národního divadla, když se tam natáčela letošní silvestrovská šou Úplně jednoduché by bylo, tu si určitě 31. prosince na České televizi pusťte. Ale úplně nejšťastnější jsem byla, když jsem pana Rudyho Linku mohla minulé pondělí pozdravit na schodech Filosofické fakulty. On spěchal se ještě připravit, my šli s přáteli po schodech nahoru na jeho koncert do auly P131. O bolavém neštěstí nešlo nemluvit, přesto jsme se tam všichni pietně bavili, poslouchali jeho stand-up one man show i jeho hudbu. Smáli se vtipům i slzeli dojetím.

Mango Splash Oil

Pro mě a za mě nejlepší masáž na světě, kterou si prosím vydyndat od svého muže ke každému svátku či výročí. Peeling, obličejová maska, olejová masáž celého těla a na cestu domů dostanete mangový džus. Sladkých sto dvacet minut úplného blaha, po které bude vaše tělo i vaše duše k nakousnutí.

Běhání, běhání

Všechny adventní smutky zahání. I všechna vypitá prosecca. Pět kilometrů bude asi můj letošní strop, půl hodiny tři krát týdně. Teď když se stmívá už ve tři má večerní běhání i kontemplativní nádech. Zapnu bundu, zapnu čelovku a běžíme. Nikoho nevidím, skoro nikoho nepotkávám. Běžím, dýchám, přemýšlím. Po prvním kilometru mě začnou napadat věci. Nesmysly v hlavě ztrácí na síle, neřešitelné trable začínají mít řešení, bolesti přestávají bolet. Levé koleno i levá kyčel mě tedy po běhání bolí, hlava ale skáče radostí. Dobře mi tak!

Poslední kabelka

Pro letošní rok.

A jsou to rovnou tři designy.

Pařížská legrace, retro červený manšestr a ještě temně modrý.

...

Pokud chcete svůj outfit vyšperkovat, ozdobit,

pověste si na rameno Mitnik.

Jemně červený manšestr, se kterým jsem si vyhrála - vidíte to taky?

Darina Křivánková: Jak si nabít hubu

Po knížce jsem v knihkupectví sáhla úplně náhodou, už jsem měla plnou náruč Ježíška a Darinu jsem si vzala pro sebe, miluji ji od dob, kdy jsem byla na gymplu a ona psala o filmu do Lidovek.

Ani jsem netušila, jestli si kupuji román nebo autobiografii. Po pár stránkách mi bylo jasné, že držím v ruce něco výjimečného. Upřímný příběh báječné padesátnice. Ač je o něco starší, dětství na Jižním Městě jsem jí věřila do posledního písmena, stejně jako první pochvalu v životě od paní učitelky, kterou člověk nezapomene nikdy. Její středoškolské studium jsem hltala, protože v okolí Křemencovy ulice to moc dobře znám, během revoluce jí fandila, stejně jako potom při studiu na fildě.

A pak jsem skoro přestala dýchat, jak jsem byla lapena světem médií v devadesátých a nultých letech. Jako filmovou kritičku jsem ji naprosto žrala, její přechod k vaření už mě pak nebavil, nerozuměla jsem tomu. V životopisné knize však její stěhování z Prahy i první veřejná gastro vystoupení dávala smysl.

Nenechte se mýlit, kniha nejde od dětství do současnosti a tečka. Zhruba v půlce se stane něco(!), vy se v ději vrátíte zpátky na střední školu chemickou a knížka Jak si nabít hubu se v tu chvíli stane dokonalou směsici drsného života ženy po čtyřicítce, vtipu, nadhledu, sebeironie i naděje.

Osud asi chtěl, abych si ji sama přečetla v čase svých narozenin, abych přestala na třech místech číst a silně si poplakala. To se mi zatím stalo jenom dvakrát v životě - u knížky Petry Soukupové Zmizet a Jany Šrámkové Hruškadóttir.

Byla jsem z Jak si nabít hubu úplně mimo. Je tak otevřená a citlivá. Tolik jsem se v tom viděla; jak vás některé křivdy prostě nepřebolí ani za desítky let nebo jak nikdo netuší, kolik je za vaší práci práce. Znám a miluji přesně ty stejné ulice na rozmezí Vršovic a Vinohrad, stejně tak dobře znám ten pocit, kdy dneska víte, že už byste stejnou věc udělala jinak, ale tehdy to tak prostě bylo. Můžete se za to omlouvat, ale i já mám své chyby stejně jako Darina v mnohém ráda.

Když jsem tu přímočarou a srdečnou knížku o ženách, mužích, práci a sexu dočetla, došlo mi, jak moc mě teď štve moje vlastní autocenzura. Jak při psaní myslím na své studenty, co by tomu asi řekli, kdyby si to přečetli. Co by tomu řekli jejich rodiče nebo lidé, pro které pracuji. A o to víc si vážím, jak opravdová, čtivá a sympatická je Darina Křivánková ve své první knize.

Děkuji za tu statečnost. Jste moje hrdinka, paní Darino!

Torben Kuhlmann: Earhart

Znáte slavnou americkou pilotku a bojovnici za ženská práva Amelii Earhart?

Po Lindberghovi, Armstrongovi, Edisonovi a Einsteinovi přináší rodinné nakladatelství Dynastie další statečný myší příběh. Tentokrát je ústřední postavou odvážná hraboška, která sbírá šroubky, ozubená kolečka či dráty, ze kterých pak sama umí sestrojit lopatový bagr, vrták do písku nebo pásové rýpadlo.

Když se však z poštovní známky dozví o existenci lva a africkém kontinentu vůbec, zatouží se tam podívat - letecky. Přeje si v letadle překovat Atlantik a přeje si v letadle obletět celý svět.

Povedlo se jí to? A obletěla úspěšně celou Zemi také skutečná Amelie Earhart?

Přečtěte si spolu s dětmi.

Čtěte, buďte napnutí - buďte přilepí k příběhu až do jeho konce.

...

A kdo byste chtěl 5. díl dobrodružných myšek podpořit v kampani na Hithitu, můžete.

Perfektní druhé čtení.

Skvělá i jako kapitola o ženské síle, nezdolné vytrvalosti a chuti světu dokázat, že má smysl jít za svým snem.

Vana plná Marianne

Upekla jsem štrúdl, vyleštila kachličky a čekala na ně.

Designérka Andrejka Čučka naši koupelnu vymyslela, fotografka Zuzana Veselá ji kouzelně nafotila. Těšte se na rozhovor s námi všemi v růžových barvách.

Už brzy Mitnik ve vaší trafice.