Ahoj, domove!

Moje babička se přestěhovala - po šedesáti šesti letech.

Na všechno se pečlivě připravila, rozdala nám svou domácnost, talíře, fotky, zašla se rozloučit s jedinou sousedkou do vedlejšího vchodu, podala ji ruku se slovy, že už je čas, a pak se otočila a bytu, do kterého přišla ve svých dvaceti a vychovala v něm dva syny, řekla: "Ahoj, domove!"

Neplačte. Babička je zdravá, očkovaná a v dobré náladě. A i my se s ní minulý víkend moc nasmáli. Když mi nechtěla dovolit vybrat si a odnést její nádhernou žluto-bílou retro mísu s tím, že je to žďorb (=krám). Když nám u nedělního zákusku u našich vyprávěla, že na nové adrese bude mít pro snadnější orientaci instruktorku. To mého muže nadchlo! Až ho v těšení se na staří musel zpražit jeho tchán - s tím že Dave přece bude mít instruktora. A protože mou babičku v novém bydlení čeká i její švagrová, slovo dalo slovo a můj manžel a moje sestra se obratem na gauči dohodli, že oni taky na sebe jednou počkají - jako švagr se švagrovou. A ještě si navzájem vymění ty instruktory ...

Už jsem s babičkou v novém doma mluvila, chválila si jídlo a stěžovala, že ještě pořád něco nevybaleného hledá. I já pořád hledám. V kupičce fotek od ní, kterou si teď dokolečka procházím. Barevné snímky voní stejně jako babiččin byt, ve kterém nám uvařila stovky obědů a tisíce čajů. Vidím jejich strakatý gauč, bílý váleček na zdi, krajkovou prostírku na konferenčním stole. Dřevěný lustr, vidím v křesle i dědu, který už není. Červený čaj v hrnečku, krystal v cukřence na nožce, rumové půlměsíčky s citronovou polevou na talíři. A dřív i kachnu, zelí, knedlíky, tlačenku s cibulí a octem a domácí sulc. O prázdninách u babičky na službě jsme spolu hráli kostky, karty, Člověče. Babička věšela cíchy na šňůrách před domem a všude křičely děti z dětského domova hned za plotem v ulici. Nebo na lavičce ve dvoře seděly v zástěrách bez rukávů všechny paní sousedky, které už tady taky nejsou.

Babička má devět pravnoučat, čte bulvár a denně si telefonuje se svými sestrami. Stará se, jestli nemá při focení blbé vlasy a mně domlouvá, abych nechodila v černé.

"Babi, to je tmavěmodrá!"

"Ale mladé holky mají chodit barevně!!"

"Ale co já jsem za mladou, vždyť mi bude čtyřicet, babi."

"Joo, čtyřicet - to byl nejlepší věk, (syn) Milan už byl na vojně a mně začal život!!"

Mějte se rádi.

(Fotka nahoře je ze sestřina vítání občánků na Národním výboře, 1988. Moje nejvtipnější babička stojí vlevo.)