Jenom šedesát vteřin

Nejhorší je sundat si ten župan. Druhé nejhorší je překročit káď a vnořit pravou nohu do vody. A třetí nejhorší je potopit se po ramena.

První tří vteřiny ve vodě jsou peklo, lapám po dechu, pak začínám počítat - chci do šedesáti. U patnáctky si říkám: Ty vole, teprve patnáct. Po třicítce najednou cítím, jak se mi sympaticky začíná prodlužovat dech. Třicet jedna, třicet dva, dýchám a počítám pomaleji. U padesáti už mě ale vážně zebou prsty na rukou, pálí, bolí, padesát devět, šedesát. Ale ani vylézt není legrace, tyčím se ze stojaté hladiny a kusy ledu za mnou táhnou. Stoupám na židli, šlapu na sníh dolů, pomalu si zpátky navlékám rukáv županu a ještě pomaleji dýchám. Ruce mě pálí jak čert, nazuju gumové pantofle a už se klepu celá. Dýchám, dýchám a jdu klidným krokem si domů. A tam už mě studené cementové kachle na podlaze v hale rázem začínají hřát. K kuchyni čeká sklenka teplé vody a po prvním loku se začínám smát. Směju se a řehtám. Kouknu na telefon, kolik je dnes ráno stupňů, vidím mínus šestnáct a směju se ještě víc. A pak už se směju celý den.

Mám za sebou prvních sedm dní otužování, ty mrazy jsem neplánovala, nirvána ve vodě zatím nenastala. Tělesné změny nula, obdiv na sociálních sítích milion - a co bude dál? Sledujte Mitnik ...

A zamilovaného Valentýna vám všem.