Když jsem v roce 2015 dopsala knížku To je moje, netušila jsem, že mě život obdaruje potřetí a já budu mít spolu s Týnkou možnost si knížku sama vyplňovat a lepit. Ale snad ještě dojemnějším překvapením je pro mě skutečnost, že pamětní deník si můžou mezi sebou navzájem dopisovat i sourozenci. A právě tyto jejich vzkazy a postřehy jsou úžasně syrové, pravdivé, přímé a plné lásky!
Týnečku to teď baví nejvíc na světě - otevřít si kufřík na vzpomínky, prohlížet si, ptát se mě a ochat nad svými vlastními miminkovskými kousky, oblečky a relikviemi. Za to Kubka se s tím nepáře a sestře do knihy rovnou napíše, že jí občas říkáme Týniště.
A jak to máte u vás? Trávíte současný čas doma plněním restů? Máte v knížečce dopsáno? A píšou si tam už vaše děti samy?
A jestli u vás Mikuláš nosí balíčky za okno, nepřehlédněte ani náš něžný látkový pytlík právě na to.
 |
| Náramek z porodnice a Týnka stále nechápe, jak mohla mít tak uzoučké zápěstí. |
 |
| Na cestu životem. |
 |
| Budou jí čtyři a už ví, co ji baví! |
 |
| A už zmíněný mikulášský pytlík, který vám na tiché uklízení hraček zůstane celý rok! |
Rosi, dojemný to je. Je to fakt dar ta Vaše Týnečka. Jste nádherná rodina. A já chci umět fotit, jako ty!!! Buďte zdrávi tam u Berounky.
OdpovědětVymazatLeni, děkuji děkuji.
VymazatV posledních dnech už moc nevím, kde čepovat optimismus - tak se snažím z každé maličkosti udělat si velikou radost!