Škola, co mě drží nad vodou

V týdenní školních úkolech se má Kubka do hudebky naučit text písničky Není nutno a z výtvarné výchovy nakreslit, jak mamince pomáhá v kuchyni.

Já tu školu miluju a v posledních dnech a hodinách je mi právě náš společný čas dopoledního domácího vzdělávání tím, co mi nejvíc pomáhá. Každé ráno teď vstávám s tím, že to zvládnu, dokážu, že to všichni všechno přežijeme, ale s postupujícím časem dne je mi pravidelně nějak víc a víc úzko.

A tak když měl nyní Kuba malovat naši kuchyň, byla jsem a budu navždy dojatá! Je z toho dokonalá vzpomínka na mimořádnou dobu. A my to pojali poctivě - nejdříve jsme Mikimu a Týnce nastavili foťák na stativ, oni dva pak vyfotili kašírovanou scénu, kde jen na oko krájíme jablko, takže tam všude okolo bohužel chybí naše běžné kulinářské čoro-moro, a podle vzniklého snímku se potom Kubík pustil do výkresu. Zatím je jeho dílko v procesu, ale už teď jsem šťastná a vděčná za to, co máme.

A vás bych chtěla dneska poprosit, máte taky něco fajného z domácí školy,
co vás teď nadchlo, rozesmálo, potěšilo? Co s dětmi děláte? S čím se radujete?

Co vás vyvádí z paniky a smutku? Čím se bráníte beznaději? Jak odbouráváte zlost a stres?
Co vás staví po pláči zpátky na nohy?

Napište mi do komentáře - moc vám za to děkuju.

Jsem hrdá, že jsem z něj vychovala gentlemana - menší zadek se cení!

A tak to všecko začalo! Stativ a ti dva předškoláci k tomu.

Ještě udělat cvičný snímek a není náhodou, že i Týnka pilně pracuje na svém portfoliu.
...
Dole pak spojení pracovních činností, školy hrou a školy života.

A ještě včerejší roušky, o kterých Andrej Babiš neví, že někdo doma šije. Roušky všem!