Už zase skáču před tabulí

Učím teď dvě hodiny týdně, ekonomicko-právní seminář. Naskočila jsem před studenty zase po osmi letech a je to ještě větší radost, než jsem čekala.

Učím - snad z kapacitních důvodů - v atypické učebně bez katedry, se studenty sedícími u malých stolečků v půlkruhu. Učitelský stolek mi tam nechybí, jsem hlavně ráda, že mám internet, projektor a plátno. A k tomu patnáct žáků v publiku, kteří jsou tak stejní jako bývali, až se mi z toho v září chtělo nahlas smát. Prostě archetypy gymnaziálních studentů. Jedna ultras intelektuálka, se kterou se v diskuzi neshodnete na ničem, protože pro ni je všechno relativní a její nejčastější dvě věty zní: "To se tak nedá říct." a "To záleží." A je úplně jedno, jak se tato jmenuje, ale stejnou už jsem kdysi učila Terezu, Marii i Míšu. Na opačném poli akurátnosti pak sedí dívka, která (to na) mě zkouší. Exemplárně žvýká, houpe se na židli, je celkově výrazná. A vy ji na tu sladkou gumu v puse upozorníte jednou, podruhé a naposled(!) už ostřeji. Ale tyhle krásky nejsou zlé, nebyla taková ani Laura ani Ivana léta nazpátek. Tyhle osmnáctileté krasavy holt už dobývají svět, i když někdy trochu drsně. Kdysi jsem je při jejich extrovertních záchvatech zoufale posílala za dveře, dneska mám s nimi naštěstí větší trpělivost. Dalším typem je třídní Viki Cabadaj, toho taky potkáte všude. Vysoký, štíhlý, sportovec, hezoun. Který má ke všemu, co říct, i kdyby neměl. Kousek dál pak sedí ještě plachá klučičí duše, co se spíš než na vás v hodině kouká celou hodinu do země. A ob lavice za ním zas starý mladý seladon. A k tomu ještě typ nejhodnější holka na světě, která vám se vším pomůže, všechno řekne, všechno vyřídí. Kdysi to bývala Linda nebo Helena, letos mám takovou Elišku.

Na prvním semináři jsem začala trapasem: ptala jsem se po třídnici, ty prý už byly zrušeny - stejně jako omluvné listy, ten jsem zase chtěla po studentovi, který odcházel v půlce hodiny. A když jsem jim zadala domácí úkol, který mi měli do neděle poslat na mail, i to se jim zdálo jaksi letité a ptali se, zda mi onu esej nemůžou poslat přes vnitřní školní síť. Ještě štěstí, že některé věci se nemění vůbec, a to je láska studentů k hostům. Učím ekonomii, učím o ekonomice a současném podnikání, a proto si každý měsíc do semináře zvu jednoho ze svých bývalých studentů, co se dali na dráhu dravého byznysu. V říjnu za námi prvně přišel Matěj, divadelní režisér s nominací na Českého lva a děckám vyprávěl, jak ho dvakrát nevzali na FAMU nebo jak studoval v Písku, kde mu při obhajobě Jiří Strach rovnou řekl, že jeho absolventský film je sračka. Otevřeně vyprávěl o tom, jaké je to investovat všechny své peníze ze stavebního spoření do filmu. Jak natočit úplně první reklamu v životě pro obří elektronickou společnost za ještě gigantičtější rozpočet. Nebo jak v jeho produkční společnosti občas chybí cash na nájem. A studenti z něj byli úplně okouzlení a paf a ptali se na první práci, kde vzal první spolupracovníky, co se mu naposledy líbilo v českém kině nebo jak se mu žije s třemi nerealizovanými filmovými scénáři v šuplíku. Devadesát minut otázek a odpovědí uteklo rychle a celou tu příjemně motivační atmosféru jsem zařízla až já, když jsem jim za domácí práci zadala napsat úvahu, co by Matějovi doporučili pro jeho umělecké podnikání dál. Zmateni studenti na mě na půl zaraženě, na půl vztekle hleděli, cože oni mu mají poradit. Nakonec se s tím popasovali moc pěkně, s pokorou i velikým obdivem k mistru showbusinessu, který je jen o deset let starší než oni.

A ze stejného maturitního ročníku přišla i za měsíc vyprávět Aneta z Pokojovek.co svůj ne méně inspirativní příběh, kdy si první práci našla už pár dní po maturitě, jen aby na podzim nemusela o brigádu bojovat se všemi ostatními studenty, co se právě vzbudili z propařených prázdnin a začínají studovat výšku. Vyprávěla, jak pracovala celou vysokou školu, a na jaké manažerské místo to z původního fleku sekretářky dotáhla dodnes. Plachým hlasem i projevem se vyznala ke své celoživotní vášni - k pokojovým květinám a z plátěné nákupky vytáhla i svou první knížku, kterou spolu tři holky|Pokojovky loni před Vánocemi vydaly. Vysvětlila studentům, jak si na ni vybraly přes crowdfunding, tiše, ale upřímně nám ukázala, s čím v knížce nesouzní a popsala jejich úvodní nedomyšlené trable s distribucí květinové bichle. Bylo fascinující poslouchat, jaké je to dostat zakázku snů, která je tak boží a mega, že z ní nakonec sejde, protože ji prostě nedokážete zrealizovat. Jak se těžko se v Praze hledá slušný nájem pro podnikání a kolik je dneska slušné dát brigádníkovi. Studenti nahlásili za kolik a co dělají oni a tak trochu tuším, že nakonec někdo z nich si brzy plácne i s Pokojovkami.

A kdo za námi na gyml přijde zase příště? Profesionální sportovkyně s angažmá v zahraničí. A když se mi dost dobře povede zatahat za všechny správné nitky, možná přijde i kouzelník Lukáš, který se svým start-upem dokázal uspět v Silicon Valley. A teď už musím zase zpátky ke svým kabelkovým nitím.