To je moje holčička

Měla bych to lidem přestat říkat - že jsou jí dva. Příští měsíc totiž Týnka oslaví třetí narozeniny a už teď je to všecko jiné.

Týnka začala občas chodit do školky, a i když je doma bez ní pomalé ticho, zase nám díky tomu do domácnosti přibyly další dvě holčičky. Terezka a Lili a s nimi my teď žijeme. Ne snad že by k nám chodily na kakao a kus řeči, to spíš že se o nich pořád bavíme|musíme bavit. Co řekly, co udělaly, co mají, co viděly, co si přejí od Ježíška. A protože naše T. už si dost výpravně sama hraje, na domnělou Terku a Lilču - v rámci hry volá i huláká, vaří s nimi v kuchyňce i venčí na švihadle plyšového psa. Nepamatuji se, že by si kdy chlapečci tak detailně fiktivně hráli s kámoši.

Ona je Týnka celá jiná. Ona jediná z nich umí ve sprše po plavání - když jí pomáhám z plavek - chytit mě mokrou rukou okolo ramen tak, aby mi nenamočila tričko. A obejme mě, i když se teď spolu den co den díváme na StarDance kolem dokola a celé čtyři minuty mi párově dýchá do ucha. A na rozdíl od zbytku naší rodiny by ji u sobotních tanců v přímém přenosu nikdy nenapadlo se mě zeptat, jestli brečím. A proč. A proč zase. Ona ví.

Ví, kolik vajíček se klepe do bábovky. Ví, kde máme máslovačku. A myslím, že by na rozdíl od Kubky nikdy nepřijela z koloniálu se šlehačkou do buchty - ve spreji! Ovšem ne všechny její znalosti se vždy hodí. Ona totiž taky ví(!), co se nosí a co k čemu ne|hodí. A to byste jí roztrhli. Tři vrstvy pudrového tylu si obléká i přes pyžamo, do školky i k táboráku. Všechno by nejradši s květinkami v barvách duhy a od sestřiny svatby si tolik oblíbila své plyšové bolérko, že v tom travesti kožíšku i celá zpocená spí. A vymluví vám díru do hlavy, když něco na sebe nechce, nemluvě když je někde na šatstvu malá trhlinka nebo nedejbože nečistota. To je úplný konec a restart celého outfitu. Protože to převlečené se přece zase musí hodit ke zbytku! Ale to už se tady do těch hader zamotávám příliš.

V čem má ale Týnečka naopak jasno, jsou její vzpomínky. Nevím, zda jí vydrží na celý život, ale ona si ještě teď pamatuje a vypráví nám o tom bez širšího kontextu, jak jsem ji kojila - před spaním u ní nahoře v pokoji. Nebo podle úplně malých ústřižků z látek si sama pro sebe dojatě vzpomíná na kabelky a taštičky, které jsme kdy darovaly babičce, mojí, její kamarádce. Při hře z ní někdy lezou i věty, které mě děsí, ale snad je to v pořádku, když ve svém fantazijním světě motá dohromady moje výchovně káravé hlášky, bojové hry chlapečků, zemité texty moravských lidovek, plytké reklamy vyslechnuté z autorádia i hluboká milostná vyznání svých rodičů - pronesena u sporáku.

Je kouzelná. K brzkým narozkám si přeje autosedačku pro panenku a my ji ten červený nesmysl samozřejmě dopřejeme. Protože kdoví, komu ji vlastně kupuji. Jí? Nebo malé Mirce? Protože od té chvíle, co máme holčičku, někdy cítím, jako by se malý kousek mojí zbloudilé duše oddělil a našel tu svou spřízněnou. V ní. Ale o tom moc nemluvím, to by mi stejně nikdo nevěřil.

...

V čem mě ale myslím pochopíte, je radost, jakou Týnce vykouzlily podzimní Bobux kožačky
s třpytivým povrchem a zlatou gumkou na kotníku.

Máme je tradičně z LittleSHOES a až je vynosí, ty snad půjdou i do vitríny!

...

"Týnko, to si obouváš kozí nohy."
"Neobouvám, mami - dívej!"