Moje srdce tluče pro nohy

Po dvou letech jsem dodělala naše rodinná fotoalba.

Nosila jsem tu nutkavě otravnou a otravně nutkavou myšlenku restu zahryznutou hluboko za krkem. Přitom zbytečně. Nechat čas uplynout je skvělé. Najednou jsem měla báječnou možnost zase sledovat naše děti z roku dva sedmnáct. Bylo boží, že jsme tehdy měli malinké miminko. I chlapečci se tolik změnili. A dneska žijeme v jiné zahradě. A svým způsobem i v jiném domě. Na milion věcí, událostí a smíchů z té doby už jsem úplně zapomněla. A taky já jsem jiná.

Proboha proč jsem kdysi na narozeninovou párty chlapečků pořádanou u nás doma v kuchyni kupovala papírové(!) talířky, papírové kelímky a papírové brčka, která jsem všechna nakonec vyhodila do koše. Až mě ostuda liská, když vidím takovou blbost. Na druhou stranu mě upřímně zaskočilo - i když si zžíravě léta myslím právě opak - jak dlouho a kolikrát na sobě nosí naše děti stejně oblečení. Kolik podzimů a jar vylítají ve stejné nepromokavé bundě, jak ji pak po Kubovi zdědil Miki a nakonec stejné námořnické unisex proužky jednou oblékne i Týna. Jsem marnivá, baví mě hadry. Baví mě, když moje děti k sobě ladí. Baví mě nedbalá elegance nezralých džentlemanů i strakaté retro malých holčiček, co mají veliké oči. A zrovna u Týnky jsem moc ráda, že jsem dostala pracovní nabídku fotit pro dětský second-hand, po které jsem se rozhodla pořizovat ji výhradně a pouze oblečení z druhé ruky. Šetřím - kapsu i planetu; hledám a kombinuji, proužky, puntíky, barevné a ještě barevnější. Navíc zánovní originál je zaručen. A dost mě potěšilo, když dvě z vás nezávisle na sobě jste mě oslovily k odkoupení celého holčičího šatníku. Protřídila jsem skříň, připravila vyprané kopečky a hory voňavých šatů poslala pěkně dál do světa.

To s botami je to u nás jinak. Nové roční období - nový pár. Někdy i dva. Boty na ven. Boty na slušno. Co fotka, to jiné nohy. Od narození Kuby jsem ale i ve výběru bot udělala velký krok. Kdysi jsem mu chodila nové boty kupovat do kamenné prodejny, z čehož mi dneska tuhne úsměv. Nemám pro to žádná hluboká fyziologicko-ortopedická zdůvodnění, jen mě samotnou prostě baví chodit naboso. Celý život nesnáším bačkory a teď miluju barefoot. A svá děcka se snažím obouvat stejně. A taky nakupuju on-line. S dětmi pravidelně obkreslujeme jejich nahé chodidlo, dopočítáváme nadměrek a Týnce i klukům vybírám krásné nové střevíce v e-shopu. Vybírám, roluju, srovnávám, vracím se. A po letech přeskakování mezi prodejci zůstáváme věrni LittleShoes. Proč? Protože vím, že za tímto jihočeským konceptem je Klára. Příčetná a rozumná podnikatelka, která se svou dětské obuví stojí pevně na zemi. Její internetový obchod je přehledný a přesný. Pro štíhlé nožky, pro pořádné nožky. České značky, světové ikony. Kasa cink objednáno pro tři děti, ale jen barefootové boty se mi onošené podařilo po sezóně prodat dál. Opět právě Klára mi doporučila bazarové skupiny, kde jsem boty střelila za zlomek ceny, ale myslím, že někomu radost udělaly milionovou.

...

A podle čeho si vybíráte, když nakupuje po internetu? Co u vás u bot rozhoduje kromě ceny? Ceníte si péče o zákazníka? Líbí se vám osobní spojení? Chcete odbornost? Chcete služby navíc? Mají pro vás váhu léta obchodnické praxe? Jste věrní zákazníci? Chcete dárky k nákupu? A bazarový prodej už jste zkusili?

S Klárkou se znám, co Miki začal chodit a od té doby my s Klárou chodíme - na kafe. Znám její obuvnické historky ze zákulisí. Obdivuji ji za její nejtrpělivější proklientský přístup. Její obchodní duch a tah na branku jsou mi velkým vzorem. Ona pořád podnikatelsky roste. Nefňuká. Řeší. Zlepšuje. Poslouchá, co chcete. A taky vám to nabídne! Ale mě stejně nejvíc těší její holčičí živelnost, se kterou mi třeba minule nadšeně nahlas do ucha zašeptala, že dcery Pavla Lišky mají na nožkách barefootové boty asi od ní - když jsme je všechny tři potkali na hřišti v Riegrových sadech. Klářino srdce prostě tluče pro nohy!

A ještě Týnčina jarní volba. Protože boty můžete mít pohodlné, značkové, ikonické, veganské  a kdo ví co ještě,
ale jen jedny na světě se jmenují S a k u r a! (Camper)

Moje zóna Letná

Nejradši na Praze 7 parkuji dole v Heřmanově ulici, šikmé parkování na placených hodinách. Začnu hned na rohu s Veverkovou ulicí v novém nádherně křehkém prodejním projektu Tvorba Store, kde najdete i naši knížku a hrnečky To je moje nebo moje echino šití. Adresa je Veverkova 28 a z obří výlohy na vás mrkne panenka Rosa - to nemůžete minout. Kolmo rovnou nahoru se čas od času někdy stavím v Haškově ulici v metráži Mráz, kde nabízejí bavlněné látky tak šíleně pod cenou a ničí náš trh, až se mi chce brečet. Utřu si nos, vysmrkám se a naproti ve Sue Ryder (Heřmanova 59) vděčně odevzdám nákupní tašku plnou brakové literatury, kterou pravidelně a ráda čtu nebo mých zánovních bot, jejichž módní švunk už čas zašlapal do země. A bláznivě šťastná z dobročinného darování, že jsem zas o něco na světě lehčí, zcela nesmyslně nakráčím rovnou do Malých černých (Haškova 2) - second-handu, který je pro mě vždycky trefou do černého. Tam jsem si taky pořídila za půl pusy můj dnešní červený svetr se spadlým|krátkým rukávem. Je lehoučký jak pírko a spodní tmavý pruh vám ukradne boky - no, nekup to!

Svůj letenský zen pak, co to jen jde, pravidelně uzavírám na úterní přednášce z dějin umění ve Veletržním paláci. O půl šesté šesté patro úplně pod střechou. Ozvučené auditorium se vstupem na venkovní terasu. Vařící káva v samoobslužných termoskách. Sešit, tužka a ticho. Přednášející hovoří, obrazy na plátně se mění, blok designu a módy první republiky střídají Ženy umělkyně. Tam si odpočívám a čerpám inspiraci - ke kabelkám, k psaní; k životu.

Tam chodím se svou kabelkou a vy můžete taky.

Odteď jsou skladem v e-shopu opravdu hodně barevné modely plné jara a zamilované červené.

Nenechte si frnknout ptačí echino kousky, veliké i psaníčka. 

Ani uplavat krásné retro Plavkyně!

I toto je tradiční japonských echino kousek. Vysoká gramáž látky, jasné tkaní lnu
a výpravná poetika k nepřehlédnutí.
Věčně dívčí kabelku jsem pro vás srdcově pojmenovala Červená.

Přeji vám hezký let z jara do léta.

Mladiství intelektuálové

Slavili jsme. Chlapečci v gala přišli už k snídani - tolik se nemohli dočkat. Splnění svých přesných(!) narozeninových přání i pořádné mejdanové nálady se všemi, kdo za námi přijeli.

Pět a osm. Už jsou velicí. Kubka nám chce s mužem stačit v každé rodinné disputaci, a tak to trénuje, kdykoli to jde. Je šikovný; argumentuje dobře, přemýšlí rychle, jen to poslední slovo ho zkouším odnaučit. A Mikešek se zas ve své tvrdé palici rozhodl, že bude na školu zcela připraven už teď rok dopředu, a taky že je. Ty dva|tři je prostě radost mít doma!

Jak jsem jela na školení do Brna aneb vítej ve světě pracujících

Dala jsem si budík na pět třicet a v 6:07 už vyjížděla od nás z vesnice s překvapivým pohledem na lidi přepadávající z plné refýže. To jsem snad nikdy neviděla. Jezdím v šest ráno plavat každou neděli do Podolí, ale to je všude prázdno - na cestách i na chodnících - až do půl deváté, kdy se vracím domů. V týdnu je to evidentně jiné a pro mě se tento barevný výjev pracujícího davu čekaje na vlak časně zrána stal symbolem mého nového začátku.

Poprvé v životě jsem sedla auta a vyrazila na trasu Praha - Brno, abych v moravské metropoli absolvovala podnikatelské školení. Už nájezd z městského okruhu na D1 byl o půl sedmé s hodně hustým provozem, zatímco příjezd do matičky Prahy v opačném směru stál zácpou úplně. Já zařadila šestku a vyrazila na jih. Když nastalo první zúžení, spořádaně jsem se zařadila za poslední kamion před mnou a jela si pěkně v pravém jízdním pruhu. Když jsem si ale po chvíli všimla navigace v telefonu, která mi začala k dojezdovému času přidávat další a další minuty, řekla jsem si, že takhle to dál nejde. Musím jet, nesmím se bát. I počkala jsem si na nejbližší dodávku vlevo, a pak se za ní odvážně zařadila a jela. Volant jsem držela pevně a koukala se zpříma dopředu. Když se naopak dálnice rozjela v pohodlné tři pruhy, trochu jsem se zklidnila a začala si ubíhající cestu užívat. Pomerančové vycházející slunce na mě pod různými úhly svítilo zprava, já jela mírně překročenou rychlostí vlevo a LP mi k tomu nahlas zpívala z obou reproduktorů. Byla jsem stále nervozní, aby se nic na cestě nestalo a abych to stihla! Zpocené dlaně jsem si čas od času otřela do džínových nohavic, a krom dění přes sebou i ve zpětném zrcátku jsem házela oko na údaje navigace, která mi bohužel v šíleném algoritmu stále navyšovala čas, kdy bych předpokládaně měla v Domini parkovacím domě zaparkovat, přitom já letěla jak střela. V místech se sníženou rychlostí jsem se pak odvážila i něco napít kopřivového čaje, který jsem si od rána vezla s sebou, ale jestli vám můžu radit, vy to nedělejte.

Když se mi po slabých dvou hodinách totiž povedlo minout Humpolec, Jihlavu i Velké Meziříčí, sjela jsem na exitu 190 na brněnské centrum, které se to však za Mendelovým náměstím naprosto seklo. Ze mě tedy spadla obrovská obava, že počátek workshopu nestihnu - teď už jsem si byla jistá, že to třeba dojdu i pěšky. Nicméně s úlevou mentální naopak nastal výrazný tlak na můj močový měchýř. Tak samozřejmě, odnosila jsem a porodila pár děti, takže s touto osobní zónou umím pracovat, zatnula jsem proto vše, i zuby a pokojně čekala v dopravním špalíru co bude.

Brněnští řidiči ve středu ráno však tak zenoví nebyli. Troubili, blikali. Odhazovali nedopalky oknem. A prudce měnili směr své jízdy v úhlu sto osmdesáti stupňů. Nevím, ale dost mě zaskočilo, kolik stresu na tak malém prostoru v tak málo jízdních pruzích uměli vyprodukovat. A ono to nakonec netrvalo až tak dlouho a i já jsem - se stehy velmi u sebe - zaparkovala na Husově ulici. Parkovací senzory našeho rodinného vozidla se tedy mohly zbláznit, protože Domini-park není na tom s prostorem pro sedmimístná auta bůhví jak velkoryse, ale nějak jsem to dala. Zpocená a šťastná jsem vypnula motor v sekci 3A a s hrůzou zjistila, že teď bych znovu velmi ocenila svůj ranní deodorant a parfém. Zatímco od pásu lehce pokrčená bílá košile by za jistých okolností mohla pro někoho vypadat i sexy, moje nesvěží vůně rozhodně ne. A pak už jsem si jen honem odskočila a honem zavolala Davidovi domů, který mi v kratinkém hovoru krátce po půl deváté stihl vykřičet do ucha, že vypravit ráno tři děti se třemi svačinami do třech ústavů je - jak člunkový běh.

Mě ten jeho telefon ale zcela spokojeně uklidnil a dál už jsem se mohla věnovat jen sobě. Opustila jsem tiché zdi své kabelkové pracovny a poprvé a nahlas jsem na školení začala mluvit o své práci. Představila se druhým|cizím. Začínala věty slovy Nejvíc mě trápí ... . Přijala kritickou analýzu vlastních výstupů. Poslechla si chválu. A k tomu všemu položila během dne asi dvě stě doplňujících otázek. Překonala jsem se a teď se teprv uvidí v čem všem.

Den, kdy jsme voskovkám řekli pojď

Všechny naše děti se narodily s mimořádným talentem držet tužku jako prase kost.

Před pátým rokem života Kubky jsme školkovskou logopedkou byli raději odeslání na grafomotorické sezení. Z něj jsme odcházeli poučení o několik domácích cviků, avšak já přesto považovala opravování synova špatného držení pastelek za otravné a nedůstojné vůči němu. On už si v té době tak rád, dlouze a analyticky kreslil, že rušit ho a spravit mu prsty do správné špetkové polohy mi lidsky bylo proti srsti. Navíc jsem si blbá myslela, že úchop dozraje a sám se spraví. Nespravil. O prázdninách před nástupem do školy jsem ještě honem doma poschovávala všechny pastelky kromě těch tlustých, ergonomických se zářezy, ale ani ty nám nepomohly. Za to jeho školní psycholožka mi krom jiného ukázala, jak první prvňáčkovské psaní trénovat v nadživotním měřítku a ještě na archu papíru visícím kolmo na zdi, aby na jeho ruku přirozeně působila gravitace, což Kubu nakonec zachránilo. Ale taky mi moudře (a jako první) řekla, že ten, kdo drží péro špatně, ten se akorát při psaní dříve unaví. A při nejhorším na druhém stupni začne psát tiskacím. Jakože ruka mu neupadne ...

To ale neznamená, že teď, když si s vlastním zájmem a překrásně začal malovat i Mikeš, hodím pastelky do žita. Náš Mikuláš už kreslí výpravné výjevy z jurského světa i smutné(!) žraloky, tužku však při tom drží jak kladívko, že se na to nedá dívat! I vzpomněla jsem si na všechny mé oblíbené Montessori blogerky a objednala i svým dětem přírodní trojboké voskovky.

Jsou z včelího vosku a přírodních pigmentů. Úžasně příjemně se drží a nešpiní. Snad jen se mi zdá, že jste vždycky všechny psaly, jak nádherně étericky voní, zatímco já jsem žádný čichový orgasmus nezaznamenala. Ale ani naopak.

Čeho si ale rozhodně nejde nevšimnout, je skutečně geniální držení pastelového trojúhelníčku, ke kterému je voskovka jak stvořená! Ukazováček si položíte na hranu, palec a prostředníček vložíte do speciálních důlku po stranách a je to. Jinak to snad ani chytit nejde, a tak to naštěstí správně drží Miki i Týnka. Teď už jsme všichni na dobré cestě.

A toto je přesně ono! Ukazováček - palec - prostředníček.

A s voskovkami se dá buď jednoduše kreslit jejich špičkou jako obyčejnou pastelkou.

Nebo použít jakoukoli jednoduchou šablonu,

kterou opakovaně přejíždíte širokou hranou trojhranné voskovky.

Pěkné efekty si vyloupnou i na tmavém podkladu.

Ale šablona nemusí být jen uměla - zkuste i kousek přírody domů.
(Akorát si na rozdíl od nás s Týnkou uvědomte, že hezký papír má být ten vrchní, že ano.)

Trpělivá práce s hranou voskovky.

A romantické dílo je hotovo.

Růženka naše!

(Dobří odborníci radí s voskovkami začít už ve dvou letech
a za sebe ještě doplním, že trojhránky se vůbec nelámou, ani při opakovaných pádech na cementovou podlahu!)

Neděle pod Špilasem

Zase super.

Akorát mám utrum s konstruktivní(!) kritikou sestřiny gastronomie, volnočasového programu a dalších, protože ona mi teď na to vždycky řekla: "Tss, stejně zas na blog napíšeš, že to bylo supr." A taky že jo!

Jo, a taky jsem objevila další nádhernou ulici, ve které bych chtěla žít, až budu velká.
Tak jako v Praze mám Vratislavovu, tak od včera je to i v Brníčku Pellicova. Tam jsem se zamilovala. To je ona. To je ono!

Ale jako unaví to staré Brno, ne že ne!

Organizéry na Zásilkovnu

Ode dneška! Za padesát korun poštovného.

A nejen ty, ale i všechny Mitnik kabelky a taštičky a knížky a hrnečky a polštáře a plakáty; prostě všecko!

Nově si teď můžete vybrat 

mezi doručováním GLS (115,-) nebo si pro něžný balíček dojít na vaše nejbližší výdejní místo Zásilkovny.cz.

A ještě vám tady připíšu, že při objednávce nad 2000 korun máte u mě vždy poštovné zdarma.

A jak u GLS (155,-), tak u Zásilkovny (65,-) lze u mě nakupovat na dobírku.
Vše platí i pro Slovenko.

...

Přeji, ať se vám moje nové jarní kousky v e-shopu líbí.

Ať vám vnesou svěží vítr 

nejen do vaší kabelky. Ať si je berete s sebou ven na zahradu. Ven na hřiště. Ven na kafe. 

Ať vás baví i hřejí pohledem. Ať vás nezapomenutelně upoutají. Ať se z nich můžete radostí zbláznit!

Drobně výpravný organizér Jabka a hrušky.

S retro poetikou Hravá zahrada.

A opravdu dámská záležitost Vlaštovky.

Londji: Dinosauří puzzle

Záleží, jak se na to díváte.

Než nám maličko povyrostli chlapečci, byl pro mě jediným zástupcem druhohor paleontolog Ross Geller ze seriálu Přátelé. To dneska umím v kteroukoli denní či noční hodinu vyjmenovat, definovat, nakreslit aspoň sedm druhů dinosauřích příšer a v poznávačce bych to možná dotáhla až na desítku. Můj úhel pohledu na jurské živočichy se změnil - od neználkovství jsem přes mírný|feminní despekt přešla k odvážné hře, kdy se v dnešním světě snažím objevit ty nejhezčí z nich.

Vždycky mám radost, když natrefím na klučičí minimalisticky stylovou mikinu s hrozivými ještěry v second-handu nebo když mi pod ruku přišlo toto - a já se to nebojím napsat: něžné dinosauří puzzle. Má krásnou, detailní perokresbu, jen ve třech (retro) barvách. A navíc je to puzzle kouzelné! Hned co si skládanku z dvou set kousků složíte, doporučuji vám okamžitě se na ni podívat jednou ze dvou přiložených lup. Pohledem před modrou folií se vám na první dobrou zobrazí pět gigantických vyhynulých obratlovců, zatímco za červenou lupičkou se vám otevře úplně jiný prostor. Nahlédnete do rozkošného přírodovědného muzea plného dinosauřích koster, kde jsou na výletě tří generační rodinky s kočárky, početné školky na exkurzi i zamilovaný pár na rande.

A tentokrát jsem zcela v míru i s balením a krabicí. Pevný karton a zašoupavácí šuplík. Kéž by takto byly baleny všecky stavebnice a hry pro děti. Tyhle škatule my pak doma pěkně uklízíme a skladuje v policích vertikálně, čímž jsou pro dětské oči a hlavně pro malou ruku rychle dosažitelné a s nimi si pak Kuba, Miki a Týnka zkušeně sami nejčastěji hrají. To, co naopak stohujeme, to se každému chce méně vytahovat ze dna komínku.

A když k tomu navíc ještě víte, že už i u nás známá španělská značka Londji všechny své papírenské produkty
vyrábí z principu zásadně v Barceloně,

šetrně k životnímu prostředí

a převážně ze dřeva a recyklovaného kartonu,

máte z toho prostě radost o velikosti T-rexe.

...

Opticky dvojaké dračí puzzle je k snadnému ulovení na Hrackyodjinud.cz
A až do neděle 7. dubna
tam speciálně vy můžete využít kupón na slevu 7%.
Heslo je Rosa.

Tak teď už si jen držte ten správný pohled - třeba růžový!

Ale i modrá je dobrá.