Po roce Vánoce

Ve středu dvanáctého prosince jsem měla všechno. Místo hodinek jsem v letenském antiku nakonec nečekaně Davidovi vybrala vtipný lustr do jeho pracovny a ve stejné(!) ulici i sobě dojemné zlaté náušnice z dědictví po babičce. Z knihkupectví níže jsem odešla s náruči plnou knih, kapsa prázdná, za to jsem měla dárky úplně pro všecky. A když jsme pak s Týnkou sedly do auta, ještě než jsme vjely do tunelů, začaly nám na přední sklo něžně padat sněhové vločky velké jak dlaň. Ještě že jsem pak doma vyzvedla ze školky Mikeška s první neštovicí na těle a svět byl rázem zase v harmonii; ráj na zemi se nekonal, uff!

Navíc Kubka měl ve škole o týden více prodloužené vánoční prázdniny, a tak jsme všichni spolu doma měli dost času napéct cukroví z dvojitých dávek, stočit litry koňaku, číst si biblické příběhy a furt dokola koukat na náš oblíbený muzikál Zpívej.

Před Štědrým dnem jsme cestou ze Staroměstského náměstí zjistili, že naši Týnku prakticky nelze odtrhnout od nasvícených výloh v Pařížské a že nejlepší trdlo na trzích je stejně pražská grilovaná šunka. A pak už nás čekali jen vybrané domácí dobroty, trocha rodinné hysterie, vzájemného vyhrožování a výchovného ječení v rámci těšení se a nakonec Ježíšek.

Sedmadvacátého ráno si Týnečka ke svým druhým narozeninám také nadělila růžové puntíky úplně všude, a tatam byly líné pyžamové dny, čtení si z vánočních kopečků knížek a zkušební focení nesmyslů novou zrcadlovkou. Týnka plakala a plakala a oslavy se odkládaly a odkládaly, div že dřív než všichni pozvaní hosté sám z ledničky neodešel raw narozeninový dort.

Ale dvacet čtyři silvestrovských hodin na horách všecko zahladilo. Něco odteklo s vychlazeným šampaňským, něco vypálily vřavé prskavky a do nového roku jsme všichni vkročili šťastně. My spolu s Davidem už po dvacáté ...

...

Snad jediná chvilka, kdy se na své narozeninky usmála.

A maličký mejdan s maličkým pacientem.

Tak buď hlavně zdravá, kočičko naše!