Druhá oslava druhých narozenin

Už bez neštovic, za to s náladou.

A taky jedno z mých prvních focení na zrcadlovku a není to dobré! Zatím jsem nešťastná. Neumím se dívat do hledáčku, tedy - dívám se a nic tam nevidím. Všecko je mi maličké a tmavé a lidem nevidím dobře do tváří. A taky se při focení už vůbec nestíhám koukat kolem sebe a nepříjemně se cítím jako v tunelu. Dále špatně ostřím. Já fotím, abych fotila momenty, nádherné vteřiny plného života: teď nebo nikdy. Zmáčknout spoušť v tu správnou chvíli je pro mě strašně důležité; chytit si navždy to, co se zrovna předem mnou děje. A u předchozího digitálu jsem si s ostřením okamžitě pomáhala dotykovým displejem - ťukla jsem prstem a přesně tam jsem měla ostřící bod. U zrcadlovky mám teď buď zaostřeno špatně nebo mi ten vzácný okamžik jednoduše utekl pryč.

A ještě mám přes hledáček všechno nějak nakřivo, utíká mí rovina|horizont|perspektiva. Ostatně celý ten těžký foťák mě tíží za krkem a táhne dolů k zemi. A k tomu jsem za tou velkou černou krávou celá schovaná, děti mě nevidí, nesmějí se, když já se na ně směju, nereagují na mě!

Tak na tom teď budu pracovat, a hned pak přijde na řadu můj léta pečlivě připravený lísteček s poznámkami o prioritě clony a času či citlivosti. Amen. Ale jinak Ti, Ježíšku, moc děkuju.