Jak jsme fotili pro časopis Maminka

Zazvonil zvonek a já jdu úzkým chodníkem k brance otevřít.

To nedám, napadne mě okamžitě, když uvidím dva velmi pohledné muže za naším plotem, jeden mladší než druhý. Vím, že neumím pózovat a že špatně hraju. Nicméně než se stihnu vnitřně zhroutit, tak už uvnitř naší haly stojí v ponožkách celá partička z redakce a paní šéfredaktorka, která to má vše pevně v rukou, mi bez plýtvání časem začne vysvětlovat, jak to teď bude. "Vy jste nalíčená, tak můžeme hned začít", kouká na mě drobná žena zdola. "No, to teda není!", vystřelí hned s reakcí jemná maskérka, stojící po jejím boku. "Není?" "Není!" "Fakt nejsem." "Ale má hezké oči," uzavře náš úvodní slovní ping-pong šikovný fotograf. Z holčičího hašteření na oko ze mě padá první nervozita. A i další chvíle mi pěkně antistresově hrajou do noty, to když celý čtyřčlenný štáb včetně kameramana provádím naším domem, podívám něco o jeho historii, o původních prvorepublikových prvcích i násilných socialistických přestavbách. Mít posluchače mě baví. Navíc ultra mrazivé zářijové ráno v tu chvíli pomalu odchází, a jak se dopolední slunko začne pořádně opírat do okenních tabulí, v domě je všem najednou příjemně teplo a fajn. I Kubovi, který nešel do školy a je zahrabaný v legových kostkách. I Mikimu, kterého přes všechen ten dánský plast ani nejde vidět.

Fotografovi napresuju kafe, a pak už jen zavřu oči a naslepo a na vyžádání vyprávím dál o přečalouněném křesle po mé pratetě nebo lněných závěsech v patře. Profesionální vizážistka zrovna voňavě pracuje na mé tváři, Týnka mi snad sedí někde pod nohami a ostatní z týmu koukají z gauče na podzimně se zbarvující listnaté kopce Brd a poslouchají. Je to pohoda a ticho před bouří.

Fotograf si pak s jistotou vybírá místo, kde mě s dětmi v kuchyni vyfotí a odsouhlasuje i můj tmavě modrý overal s magickými bílými jeřáby, který mám vypůjčený z Nily. Běžím ještě honem do patra vybrat všem dětem jednobarevné oblečení a už sedím na židli a děti jsou okolo mě. Ladíme mou polohu těla, paní šéfredaktorka vzadu za fotografem mi honem zrcadlově předvádí, jak mám přes opěradlo židle ladně přehodit nohy a že děcka ať si posedají na podlahu pode mě. Tak to neklaplo. Nejen že mám zjevně úplně jiné (dlouhé) nohy, než tahle kočka z médií, které mi do předvedené pozice nešly zaboha vpáčit, navíc - mně jsou bohužel tyhle nedbale ležérní manýry těla cizí. Jsem vysoká dívka s operovanou páteří, a tak se všichni shodujeme, že bude přirozenější, když si my Mitnikovci sedneme spolu na zem. A teď už přichází skutečná dětská katastrofa: místo toho aby fotograf pár krát zmáčkl spoušť svého děla a stránka 210 a 211 v listopadovém čísle časopisu Maminka byla hotová, dvě z našich tří dětí prožívají amok. Týnka tvrdošíjně trvá na sezení na mém klíně a nikde jinde, jinak je pevně rozhodnutá vyřvat všem přítomným díru do hlavy. A Miki chce naprosto totéž, sedět na mně - v opačném případě hodlá okamžitě odejít si zase hrát a v jeho očích čteš, že to mu přece nemůže nikdo zakázat. Kubovi je všecko jedno, je rád za svou školní absenci a znuděně se opírá zády o ledničku.

"Roso, VY teď musíte být za každé situace perfektní a ty děti k vám už nějak doladíme," povzbudivě mě stimuluje zkušená šéfredaktorka.

Mluvím na své děti, podívám si s nimi, vysvětluju Mikešovi, o co tady jde, jak je to pro mě důležité a že rychlý výsledek prospěje nám všem. Mikuláš se tedy nechá ukecat a sedá si taky ke špajzu, akorát Týna se pořád staví na hlavu, a tak jí odcházím obléct aspoň punčocháče, protože všechny fotky, které si štáb obratem prohlíží na monitoru notebooku, kazí malá slečna svými pastelovými kalhotkami. Konečně jsme jakš takš usazení a začínáme nanovo! "Proboha, co to má na tváří? Ivo, honem, zapudruj jí to!", vydává pokyny zděšený fotograf směrem k mistryni art make-upu. To mluvili o mně. "Jako odkud jde to světlo?! Ona nevypadá dobře ..." To stále hodnotí mou tvář. Všichni dospělí se snaží, zatahují benátské rolety, nastavují odrazné desky. Oba malé chlapečky už to ale zase přestává bavit a Týnka odchází ze záběru zcela a jde si hrát s papírovým bločkem, který zrovna zahlédla pod stolem. Žádná z vzniklých fotek se paní šéfredaktorce nelíbí, to já ani nemám odvahu si jít do počítače vůbec podívat. Ze země ale vstanu - rychle a opatrně, protože mám na nohou obuty letní dřeváky a děsím se, že některému z bosých děcek šlápnu tragicky na nohu, když jdu chytit Týnu, aby se zas vrátila na značku. Z cementové podlahy v kuchyni se ale vymrštím příliš zprudka a nestabilně, až se mi vyhodí koleno, což podle zvuku v tu chvíli pochopili všichni. Tu bolest ale zná jen málokdo. Kdysi jsem totiž spadla na lyžích a od té doby to tak mám: když je toho na mě moc, "podlamují se mi kolena". Vazy mi kloub o pár vteřin později vrací zase zpátky na své místo a mně před očima proběhne pár hvězdiček, na víc není čas, tohle se musí dofotit. A abych už motivačně nemluvila na dětičky jen já (a nedeformovala si tak obličej a ústa na fotkách), paní šéfredaktorka pohotově vezme svůj telefon a začne z něj nahlas číst, o co vše tady vlastně všichni soutěžíme. Kuba se cítí dotčen, že o tom vůbec nevěděl, že myslel, že jde pouze o reklamní prostor v časopise pro Rosu Mitnik. Avšak lákadlo pražského hračkářství Hamleys se jim třem zdá příliš vzdálené, a tak jim já obratem slibuju návštěvu naší vesnické Bambule, ještě dnes odpoledne. Kubka chce hned přesně určit výši možné útraty. Miki to zas nepochopil a myslí, že půjdeme rovnou a Týnku opět chytne rapl a chce mi viset u krku.

Jsem zpocená, noha mě bolí jak čert a přemýšlím o tom, že všechny tři děti na místě zahluším. A ještě to budu mít profesionálně nafocené! Situace se zdá patová, dobrá fotka nikde, profíci čekají, děcka už nechtějí a já nevím, co dělat. Dáváme si tedy pauzu, já si pomazlím rozcapenou Týnečku, Mikeš si znuděně lehá a Kuba stále nahlas aritmeticky přesně vyčísluje částku, za kolik si dnes bude moct v hračkárně kasa cink vybírat. "To je ono!", zařve fotograf, jenže já jsem marná. Nenucená a svá přestávám být přesně ve chvíli, kdy vím, že mě někdo fotí. A i na sympatickém fotografovi jde vidět, že by se mnou raději dál slovně vtipkoval, než mě fotil ...

Materiálu nakonec bylo nafoceno dost, a tak paní šéfredaktorka zavelela děti rozpustit a přejít k profilové fotce mé samé. Než ostatní stačili mrknout, připravila jsem ještě hladem kolabujícímu Mikimu čerstvé těstoviny k obědu, a zatímco děti jedly, stihla jsem se převléct do proužkované oversize haleny a natočit na kameru osobní rozhovor o mé profesní kariéře. Šéfredaktorka i kameraman tady byli naštěstí spokojeni, ani jednou jsem se nepřeřekla, nespletla a mluvila jsem k věci. Otázky jsem dopředu neznala, ale znáte to: jak jste začínala, jak to všechno zvládáte, jaké máte podnikatelské cíle ... známá to písnička. V závěrečných retro šatech Casa Shirt jsem se cítila jako pravá žena v domácnosti. A taky trochu jako princezna. Když jsem v nich vylezla z koupelny, zdálo se mi, všichni na pikovteřinu zmlkli a to bylo krásné. Finále našeho mediálního dne už patřilo jen dětem v prvním patře, stavěli jsme si duplo a houpali se všichni v Hojdavaku - normálně jako vždycky, akorát nás u toho tentokrát někdo natáčel. Střih a konec.

S celým týmem jsem se však neviděla naposledy. Teď mě v soutěži o inzertní prostor pro mou značku čeká ještě listopadová snídaně s porotou a téže den, ale večer, slavnostní vyhlášení vítěze. Děkuji právě vám, že jste mě dostali až do finále, opravdu děkuju - ale znáte mě. Druhé ani třetí místo neberu, tak mi držte palec, ať si ty oblíbené česko-slovenské herečky v porotě oblíbí i mě!

Extra tlustá listopadová Maminka (308 stran).

Moje dvě krásné finálové kolegyně - něžně výrazná Kateřina.

A nepřehlédnutelně ženská Lucie.

Kupte si nás všecky!

...

A ještě něco maličko ze zákulisí - dream team u nás doma.
...
A taky všechny šatičky, co jsem na sobě měla - protože ono svižné video uvidíte už brzy.

Ptačí overal Benete (Armedangels) - výborně střižený, dělá krásnou siluetu a je to pohodlí samo.
Béžová nadčasová klasika - Casa Shirt (Kowtow) - tužší materiál a zahnuté rukávy přidávají na objemu, ale je to nádherná krejčovina.
A proužkované šatky - Trille (Two Danes) - s páskem naprosto dívčí, k nim už mi jen chybí nízké kozačky a hurá na mediální snídani!