Muž, který seděl pod stromy

Namazal si chleba červenou marmeládou, a když dojedl, pohodlně si v tureckém sedu opřel o kmen jabloně nejdřív záda, a pak i hlavu. Zavřela jsem ledničku a zasažená se na něj zadívala z kuchyňského okna - s jedinou otázkou: Proč tam nesedím taky?

Těch několik dní v dubnu a několik v květnu bylo pro mě mimořádných. Měla jsem takovou radost. Už v zimě jsme si objednali zahradnické služby a inženýrka z oboru nám hned při první konzultaci v terénu inspirativně zasadila mnoho brouků do hlavy: co všechno by se s naší stařičkou zahradou dalo teď podniknout. I když i nám humanitním absolventům bylo už dávno předtím jasné, že tahle zahrada si zaslouží víc než jen přehodit přes venkovní stůl čistý bílý obrus, natrhat plevelný turan do plechové bandasky a povídat si u toho o životě.

Ve středu ráno k nám naběhlo pět chlapů v čele s dredatou dívkou, která dostala naší parcelu na starost. Už po pár prohozených větách se mi ta holka s nepřehlédnutelnými tizianovými vlasy ohromně líbila. A i ona po několika hodinách práce mým směrem vlídně glosovala: "Taková milá paní a tak blbě mají přiškrcenou třešeň". V pátek už jsme byly kámošky jak hrom a navzájem jsme si chválily domácí sukně a hippie šaty a strakaté leginy. Nicméně v oblasti flóry jsme stály každá jaksi malinko jinde. Mým úkolem bylo například určit míru, jak moc ořezat lípu/ovocné stromy/lísky. Máchala jsem rukou rozšafně ve vzduchu a říkala: "Tak o třetinu dolů, pryč. Ať to nezasahuje do drátů - k sousedům - do silnice." O žlutou zlatnici, barvy měnící tamaryšek, solitérní ibišky ani pichlavý dřišťál už léta tady nikdo neměl sílu pečovat, a tak jsem teď do toho chtěla nechat pořádně říznout, zmenšit všem objem a dodat zase sílu. Jenže zahradnická parta v čele s květinovou anarchistkou byla jiného názoru a vždycky mě hned začala přesvědčovat, že takhle to je fajn, že to stačí, že je to tak moc pěkné. A já v úzkoprsé(?) roli zas oponovala, že ne, že třeba z té japonské vrby chci pěknou kuličku, protože dneska vypadá tak nějak punkově, rozuměj zanedbaně a zpustle. "Nó, a to mně je na ní právě tak sympatické", kontrovala mi procítěně dredařka, až se jejímu botanickému výroku smál nahlas jiný zahradník, toho času zavěšený za ruce/nohy na jedné z našich červených lísek s křovinořezem v ruce.

Kdy mi ale naopak spadla brada úplně a ze svých typických a nekonečných komentářů jsem neřekla tentokrát ani slovo, bylo, když jsem viděla, jak stejná profesionální zahradnice celý jeden den zastříhávala náš růžový záhon. Vzala do ruky každou větvičku, prohlédla si každé očko - než střihla. Ve finále mi ještě mezi, do té doby holé, růže nasadila divokou levanduli nebo voňavou šalvěj. Pak se po zahradnících načas slehla zem, ale nakonec jsme je uprosili výhružnými e-maily a i přes ultra divoké jaro, kdy jistě měli všude zakázek hory, se v máji vrátili k nám do údolí. Tentokrát už pouze v mužském složení a na řadu přišly záhony a péče o ovocné keře, ze kterých jsem měla rybízů a angreštů loni plný mrazák, aniž by naopak pro ně kdokoli udělal cokoli.

Bobuloviny dostaly vlastní záhon i kvalitní hnůj, a když se budovaly vyvýšené XXL truhlíky pro rajčata a jahody, vyházeli jsme opět otravně na smetiště i zapomenutý plastový kýbl zahrabaný hluboko v zemi nebo zrezavělý svazek klíčů. A nakonec ještě něco k tomu chlapovi na začátku. Vždy, když nastal polední čas, naskákala celá zelená četa do přistavených dodávek a odfičela si na oběd jinam. Až na nejhubenějšího jogína. Dlouhovlasý polonahý štíhlík vždycky jedl z vlastních zásob a zákonnou siestu si uměl pořádně užít. Meditativně. Na vzduchu. V příjemném stínu. Z plných plic. A s čistou hlavou. Až mě úplně zviklal, jestli nemám, jen co Týnečka usne a mně odpadne kuchyňský hadr od ruky, taky radši zasednout na zem. Nebyla bych tak zemitější? Vesničtější/zdravější/šťastnější?! Óm, zahrado!