Finský deník - pondělí

Šlo to ráz na ráz. Najednou jsem seděla ve velkorysých dvoumístných saních a Kubka vedle mě, přikrytý šedivou dekou. Finský chovatel mi podával do ruky lano, na němž byl sob uvázán a celé to začal tím, že ten náš se jmenuje Sven. Ukázal mi, jak statného soba popohnat, pokud by se loudal a pokyn ještě doplnil nepřepsatelnými skandinávskými citoslovci. Pak nahlas nějak hekl a sob se tryskem rozjel, až se nám prášil sníh za kočárem.

V levé ruce jsem křečovitě držela červené lano, zatímco jsem se pravou honem snažila nahmatat a zapnout foťák, abych v té rychlosti ještě stihla něco zachytit i na památku. Sněžná krajina okolo byla nádherná, bílé jehličnany zhusta obalené, nebe bezchybně modré, ostré polední slunko nás štípalo do očí a před námi jen úzká cestička, kterou si to Sven velmi sebevědomě metal vpřed a my se spolu s ním v saních houpali do rytmu jeho statného běhu. Pro mě to v tu chvíli byl okamžik, kdy se svět pohnul/země se zachvěla/něco ve mně se změnilo. Byl to tak intenzivní zážitek přírody, taková síla. A to i bez ohledu na to, že jsem na foťáku měla špatný teleobjektiv a všechny mé fotky se tak smrskly v jediné - v detailní pohled na sobí zadek. Ale i tak je svět nádherný.

Sobí projížďka netrvala dlouho, přišla zatáčka, jedna, druhá, a pak už rovnou cíl a vystupovat! O to déle jsme si mohli užít chvilku s dalšími sobími krasavci v ohradě. Dostali jsme každý do košíku zimolez a mohli jsme jim soby krmit do sytosti. Sobíci bezpečně bez paroží se nechali i pohladit - jejich srst byla nad mé očekávání opravdu výrazně hustá a huňatá - a nechali se i tisíc krát vyfotit, včetně selfie. Byli sympatičtí, šedo-béžoví a stoicky klidní. Jejich obdivuhodná mohutnost a jasný nadhled nad věcí o to víc vyzněl ve srovnání s psíky husky.

Ti se v kotcích o pár desítek kroků dále mohli vyštěkat z podstaty. Kubka až začal váhat, jestli vůbec na psích saních chce jet, když ti pejsani tak žalostně vyjí na celé Laponsko. Štěkot všech skoro sto psů byl opravdu pronikavý, ale nejvíc popravdě jančili ti, co už byli navázaní před saněmi a nemohli se dočkat, až se utrhnout z řetězů a poběží krajinou. Už to nemohli vydržet, tolik chtěli utíkat! Když to Kuba pochopil, poučeně nasedl tentokrát do hlubokých sportovních saní pro jednoho, zatímco já jsem stála za jeho zády a nadrženě poslouchala, jak mám celou tu smečku pěti psů uřídit. Pokynů od husky pečovatelky jsem dostala jen pár, za to všecky do jednoho jsem je využila. (Tedy s výjimkou zákazu řidiče saní pořizovat během jízdy foto nebo video záznamy. Profikameraman, aktuálně pracující pro Reimu, mi totiž už dříve pošeptal, jak na to.)

Ready, steady, go! Divá psiska po uvolnění řetězu vyběhla neskutečnou rychlostí a hnala se sněžným korytem, že jsem měla sama co dělat, abych to na saních vůbec ustála. Stejně jako u sobů jsem nedokázala ovládnout svou radost a začala nahlas pištět, až se za mě Kubka beztak styděl. Psi před námi to metali šíleně rychle a nás v tomto tempu čekal dva a půl kilometrů dlouhý okruh arktickou krajinou, kde by se mohl buď točit Mrazík 2 nebo sci-fi film o skutečném konci světa. Slunce kolmo na obloze šíleně pálilo a ač mrzlo, pocitově mi bylo děsně hřejivo, i když po tváři mi tekly slzy a prsty v rukavicích mě zebaly, jak jsem urputně svírala dřevěnou rukojeť saní. 

Když se krajina maličko narovnala, husky zpomalili a já se odvážila něco málo pofotit, i když vše okolo celou dobu (vcelku bez ladu a skladu) krásně cvakal Kuba. Vyfotila jsem to opravdu mnohokrát, jak nás psi táhnou světem - zas to bylo tak mimořádně silné, že si prosím ten pohled nikdy nezapomenout. Brykule s foťákem v jedné ruce však ale záhy vzaly za své, když nastal v terénu kopec a všichni psíci do jednoho se na mě vyčítavě otočili, což byl jejich jasný signál, že mám taky hrábnout a pomoct jim se saněmi tak, že jsem se ze všech sil odrážela jednou nohou. Naopak když se profil sklopil zase dolů a saně se z kopečka rozjížděly až divoce, jednou maximálně dvěma nohama jsem šlapala na kovovou brzdu uprostřed saní.

Po skončení jízdy jsem si jen poutírala oči a pomalu začínám posílat svá zbožná přání někam nahoru, ať toto ještě někdy zažiju. Studenou pláň, běloučké hory sněhu, rozkošní husky ve své největší přirozenosti a ve svém živlu, sáně a vy. Doteď jsem to netušila, ale opravdu moc bych si to znovu přála zajet, přestože se pražská kavárna jmenuju.

Fotografie Harri Tarvainen.
...
A kdybyste chtěli zkouknout jízdy třeba i na videu, prohlédněte si instagramové účty přítomných 100% blogerů.
Nádherné Rakušanky Jeannine. Nepřehlédnutelné Kanaďanky Josiane.
Výrazné Rusky Mishonky. Světoběžné Němky Katjy.
Sošné fitness Švédky Anny. Nebo trendy Dánky Maschy.