Žádný šizunk

V těžké chvilce je nejlépe být s rodinou. Obložená dětmi seděla jsem na květovaném gauči u mé babičky a jedla ty nejtlustší obložené chleby namazané výpekem. Na sobotní odpolední návštěvě. 

Všichni jsou malinko v gala - chlapečci v košilích a má sestra v jediných šatech, do kterých se ještě vejde. Dědovo křeslo u zdi zůstává prázdné, ale domácí bůček upečený v černé brutvaně, soletky na stole a těžké červené víno servírované v křišťálu na štopce jsou tady věčné.

Hlavně jak se máme. Vysvědčení, školka, nočník. Fasáda, zahrada. Co říkala Ula. Jak se má Vlaďka. "Děcka, jezte - vy vůbec nejíte! Berte si. Přidej si. Davide, ty mi vždycky uděláš radost!!!"

A nakonec mi babička do svých letitých rozstříhaných cích s kytičkami zabalila domů s sebou zlatě olemovaný talíř a mísu na ovoce ze skla. Ona už je prý neužije. A mě to baví, pro mě je to čest. Retro. Noblesa. Dětství. Československo. Pokračování. Domácnost. Dělnická rodina. Servis. Úplný servis. K obědu vždycky polévka. Všecko pořádně. Veliká skromnost. A žádný šizunk.

...

"Akorát víš, co se mi, Mirečko, zdá divné?! Že mým synům je přes šedesát. 

Je furt vidím jako třicetileté kluky, ale dyť oni jsou už staří. Vlastní děcka, tak to je mi zvláštní ..."

A je to doma, děkuju.