Nejsme moc dajní

Když jsme mu psací stůl pořídili, až když se naučil psát.

Bílé kovové kozičky i bílý origami lustr má Kubka oboje poděděné|darované (hádejte od koho!). Jednoduchou desku jsem mu obratem přivezla z Ikey. Židli v odstínu Aqua Blue si nahoru sám vynesl z kuchyně. A novou má teď i kovovou šuplandii s mnoha zásuvkami - na všechny jeho osobní písemnosti, hotové pracovní listy, divoké školní obrázky, velké barevné výkresy a jiné zmuchlaniny, které čas od času vydá jeho aktovka, které se ale rozhodně nesmí vyhodit; které se musí archivovat.

Pracovní koutek s výhledem na Prahu a francouzským oknem je mu zašívárnou bez dveří. Úkoly tam nepíše, nad domácími pracemi do školy my doma denně naplňujeme tradičně očekávaný roztomile zmatený stereotyp. Kuchyňské čoro moro: Mikeš s Týnkou se sčuchnou do dětského gangu, mně bublá večeře na plotně, za okny zimní odpolední tma jak v pytli a Kubínek to tam drtí do sešitu. Chvíli paří čísla s profesorem Hejným, chvíli umírá únavou nad Živou abecedou.

To nahoře v Učebně - jak prostoru teď říkáme, poté co se šlechtický název Sálonek vůbec neujal, už jen relaxuje po svém. Sám. Prchá si tam kreslit své plány a schématy, aktuálně ponejvíc loď Titanic. A brzy si na to všecko bude moct i posvítit. Stolní lampa (žlutá) na něj tajně čeká za vysvědčení.

Jednoduché skandinávské šuplíky.

A čistý systém.

Švédská papírová série Hejsan.

V neurčitém garerijním prostoru v prvním patře máme místo celkem na tři stoly, ale kdoví jak to (tady) dopadne.

A ještě malý magnetický workshop, který jsme si s Týnkou pro sebe vymyslely během focení.

Ilegálně na boku Kubových plechových šuplíků - snad to bráchu pobaví!