Do blázince

Moje kamarádka má nový byt. Je nádherný!

Je celý bílý, tichý a dokonalý. Vysoko nad naší Prahou. S výhledem na sto vinohradských střech a dvě stě vinohradských komínů. S předlouhou zastřešenou terasou, ze které se můžete koukat dolů na vzdálené tramvaje.

Vše v tom bytě je perfektní a harmonické tak, že bych se tam toužila nechat zavřít. Odpočinout si. Od svého šílenství. Jako do sanatoria, nebo jak tomu chcete říkat. Prý můžu - prý můžu přijet kdykoli. Ne snad že bych to ne vždy ne nepotřebovala. 

Čisťounké a repasované parkety všude. Dětský pokoj, ve kterém si i rybičky mlčky plavou ve vtipně krychlovém akvárku a plyšoví jezevčíci a šviháčtí nosálové ve tvídových gatích se válejí na posteli. I pokojíček má malý balkón. Takový ten francouzský balkónek pro jeden kovový stolík a jednu židli. Je orientovaný do dvora, na jih a s pohledem na pražskou La Défence na Pankráci. Přesně taková ta malá lodžie, kde můžete od božího rána usrkávat temně černé kafe a k tomu si buď číst čerstvé noviny nebo holt napsat svůj první román.

Koupelna je bílá úplně celá. I baterie, i sprcha, i ta hlavová. Jediným dominantním černým detailem je kruhový rám obrovského zrcadla. Před ním si můžete zkoušet všecky náušnice a náhrdelníky a šminky ze všech mističek a tácečků, co jsou kolem umyvadla. Odsud vlastně jiná než nejkrásnější ani nemůžete odejít.

Kuchyň nemá chybu. Linka bez madel a úchytek, vše zafrézované, bílé nebo bělené. A nerezový čtvercový dřez se leskne tak, že byste si v něm mohla upravit obočí. V takové čistotě: skutečné i designové pak teprv vyniknou pečlivě vybrané detaily. Barevný snídaňový tác, mintová miska na vločky nebo zlaté sítko na čaj. Nebudu vás napínat: i jídelní stůl je bílý a židle jakbysmet. Z těch se pak po jídle můžete odvalit na sněhově bílý gauč. Vizuální nudu ale nečekejte. Pohledem vás okouzlí Andriena Š. v rámečku na zdi a do ucha si k tomu můžete libě pustit něco z hisperského černého gramofonu, který stojí výrazně uprostřed bílé knihovny.

A kdo by toužil hledat barvy, protože bez nich nemůže být, doporučuju mu zahledět se do knihovny na všechny ty strakaté hřbety malých, velkých, tlustých, tenkých knížek a nebo se jít hedonisticky natáhnout na dvacet minut do bílé ložnice. Tam už na vás bude čekat napravo bezvadná vintage noční lampička v retro odstínu nejsytější hořčice a pod hlavou i celým tělem i všude vás (ne)budou tlačit saténové polštáře v padesáti odstínech pastelů.

Prostě já už se odteď vůbec nebojím. Jestli/až zešílím, nechám se zavřít právě tam.