Jako když fouká na odhalený zub

Když jsem si teď v prosinci balila do krabic zboží na Festival Mini, zjistila jsem, že mám v sobě z těch kartonových přepravek pěkné trauma. Z našeho letošního stěhování zkraje roku. S novorozenou Týnečkou zavinutou mezi vším tím harampádím. Co všecko vzít, co všecko vyhodit, co se ne/vejde? Přesun - změna - jinak - nově - lépe - hůře - sami - spolu.

Na den přesně před rokem, taky 21. prosince - jsem s nohama do praku už velice těžce těhotná lehce konverzovala se svým porodníkem na pravidelné kontrole v Podolí. "A o co jste si vlastně napsala Ježíškovi?", ptal se mě bývalý atlet toho času celý v bílém. "Hlavně abych byla na Vánoce doma!", měla jsem tehdy přesně jasno ve svých snech. Loni jsem si akorát moc přála vše oslavit s chlapečky u našeho stromku, a pak už ať se děje, co děje.

A stejně tak jsem přistupovala k novému roku. Nevěděli jsem, kdy se naše rekonstrukce domu dokončí, kdy se budeme skutečně stěhovat, kdy Kubka bude moct nastoupit do tamější školky, kdy kdy kdy ... Žili jsme den ze dne. Od kojení ke kojení. A když to kýžené přestěhování na venkov konečně přišlo, zjistila jsem druhý den ráno v kuchyni - že prostě nejsem sexy francouzská herečka ze starého černobílého filmu oděná pouze do pánské košile, která ať vstane, kde vstane, udělá si prostě svoje kafe, zapálí si a život může jít pěkně dál. Já byla vykolejená, zmatená, otrávená sama ze sebe. Hledala jsem správné místo pro rychlovarnou konvici (správný hrnek na čaj a jiný správný na kávu nebo své nové místo u stolu), hledala jsem se. První dny a měsíce na nové adrese jsem měla pocit, jako když vám fouká studený vzduch na bolavý odhalený zub. A tak jsem hledala, čeho se chytit, kde se zas ukotvit, najít pevný bod. Najít svůj klid.

Vánoce pevný bod jsou. Přijdou vždy, teď jsou tu! Neměnná konstanta. Jehličnan - dárečky - blízcí. Když jsme v sobotu domů dovlekli velikou jedličku, Kubka se hned zajímal o její zdobení. Ehm ... neměla jsem v plánu pouštět se do honosného zlato-červeného odekorování stromku od špičky až po jeho kmen právě s chlapečky, věděla jsem, že budu (iracionálně!) šílet z jejich ledabylé snahy pověsit třeba všechny zelené baňky na jednu větvičku. Myslela jsem, že oni dva to pojmou jako svůj pánský happening, jako zábavičku - bez bázně a hany a vytříbeného vkusu. Ale nešlo je odmítnout. A jak to nakonec dopadlo? Kubušák a Miki nerozbili vůbec nic; byli naprosto vážně oddaní vlastnímu důležitému úkolu, skleněné ozdoby z mé ruky přejímali obřadně, na střídačku ochali snad nad každým novým druhem cingrlátka, které jsem vybalila z krabice a inspirativně punkově pak zdobili strom. A potom mě dostali: Kuba si do poslední dřevěné nožičky pamatoval každou titěrnou rudou dřevěnou figurky, kterou minulý rok věšel na strom. Pamatoval si, kdo do zaháčil na jehličnan sáňky, kdo školu, kdo zvoneček, kdo lyžaře, kdo medvěda, kdo panenku. Zaštípalo mě v nose a už se mi valily slzy po tváři. Přes skleněné očí jsem koukala na tu nádheru: jak už jsme tady doma,  přestěhovali jsme si děti, přestěhovali jsme si i tradice - bydlíme jinde, náš život jde dál, ale ten důležitý okamžik skutečné přítomnosti tu je. Tady jsme doma. Uff.

Vánoce jsou jako lupa. Všechno strašně zvětší. Když s námi někdo nechce být nebo už prostě nemůže, protože nám navždy odešel, bolí to o svátcích milionkrát víc - a je úplně jedno, jestli nám chybí od ledna nebo dvacet let. Vánoce naštěstí ale umí i pomoct. Vánoce druží. Vánoce léčí.

Přeji vám a přeji si, ať prožijete krásné Vánoce. Ať se pro vás vaši blízcí sedřou z kůže, přesně tak jako jste to pro ně udělali vy. Ať je kolem vás jen štědrost a láska. Ať máte na světě někoho, kdo je s vámi ochoten se dekadentně střískat vaječným koňakem, bez ohledu na sugar rush a pekelný ranní bolehlav. Ať máte na světě někoho, kdo vám - chcete-li - daruje kašmírový svetr. A ať máte na světě někoho, kdo s vámi půjde ve vánoční oblevě po kolena v bahně do lesa nasypat zvířatům. Přeji vám, ať se máte.