Stránky

úterý 31. října 2017

Petra Soukupová: Kdo zabil Snížka


Miluju ji. Za to jak píše chladně, krátce. Za ten studený pocit prázdné beznaděje, který ve svých knížkách popisuje. Vždycky Petře Soukupové úplně propadnu; čtu - otáčím stránky pomalu za sebou a jsem smutná, zoufalá, je mi to líto. Lituju hlavního hrdinu, lituju neporozumění dospělých dětem, lituju tento svět.

I když její nová knížka je pro děcka (prý od devíti let), já jsem si ji opět spojeně užila nad svá očekávání. Držkatá školačka Martina si přeje psa, v komunikaci úsporný táta to odmítá, maminka na mateřské s dvojčecími sourozenci sama neví, kam dřív skočit, a tak o čokla navíc pečovat nechce. Sebejistě ztracená pubertální dívka psisko ale nakonec dostane a úvodní třetinu knihu plnou psích trablů, zranění a útěků náhle ukončí jeho tragická smrt na krajnici u lesa.

Hnusných podezřelých z vraždy má Marťa v tajném modrém sešitu doma pod polštářem rázem plno, vždyť toho hluchého a poloslepého bílého psího blázna vlastně nikdo neměl rád. A tak vyšetřování může začít! Za tmy, sněhu, zimy. Ve vesnici. Na tajňačku. S kamarády kluky. A kdo ji v tom ještě pomůže? Kdo zalže? Kdo bude křičet? Kdo plakat? Kdo vyhrožovat? Kdo to byl?

...

Užijte si tuto zcela reálnou a vtipnou detektivní story. Budete-li ji číst spolu s vašimi potomky, kteří ještě jedou
v ježíškovském mýtu, stačí jen na straně dvanáct přeskočit dvě věty.
Drsně napínavá knížka, která je/není ze světa problémů dospělých, vás doma bude bavit všecky: přísné intelektuály, snažící se rodiče i chytře zvídavé malé lidi.

A obdivně okouzlená vám chci napsat i o nádherných knižních ilustracích Terezy Ščerbové, 
které už k tak hluboce působivému literárnímu zážitku přidávají ještě vysoce výtvarný vizuální pocit, včetně mimořádně přesně typografie Martina Peciny.

Vydalo Nakladatelství Host.















PS: A dobrá zpráva na konec - do Vánoc Petře vyjde ještě jedna nová knížka, inspirovaná Snížkem a už ofiko pro nás velké a staré.

pondělí 30. října 2017

Počasí, že by fotografa nevyhnal


Nepomohlo nic! Ani rituální halasné písně proti dešti unisono vykřičené do údolí osmnácti dětskými hlásky.

A tak čím více venku pršelo/foukalo/sněžilo, tím více jsme my všichni doma v hájovně jedli horké polévky, pili (cokoli) a tančili od podlahy od rána do večera a od večera do rána, až nám bylo vedro. Na těle i v srdci! 


Chladně podzimní Říčky v Orlických horách.




...






A ještě bych se vám ráda chtěla pochlubit, 
že jsem se spolu s naší rodinnou neúnavnou snahou tahat děcka po horách, i když se venku čerti žení,
s Týnkou v nosítku na břiše a s lehkou obavou, že mi zmokne můj těžký objektiv

přihlásila

Soutěžím se svým blogem, se svým životapostojem, se svými fotkami 
a vzít s sebou na drsný sever Evropy k polárnímu kruhu pak budu moct vzít jedno dítě, což by když tak byl Kubka.

Držte mi palce, ať si nás ve finské Reimě vyberou.
Nás dva jako symbol akční dvojky, co bere hravý pohyb na vzduchu a naši velkou kamarádskou partu fakt vážně.
...
A i vy můžete soutěžit a vyhrát! Držme si klobouky a držme si palce. 

středa 25. října 2017

Barevné tvídové kabelky Donegal


Nově jsem zkusila dát milý šedý tvídek dohromady s rezavě dýňovou a šípkově červenou koženkou.
A to mě baví. A to mě hřeje!








Nemáte vy náhodou ještě tři kámošky? Byly byste ohromné kočky - všecky!

pondělí 23. října 2017

Jak ideálně prožít volební víkend


Odjet na konec světa, až do České Kanady - kde není nic: lidé ani signál. A vrátit se v čase zpátky do svých devadesátých let.

Chodili jsme spolu na gympl, sedm let. A sedm let jsme spolu pařili a sedm let jsme se spolu smáli. A tučná léta nám trvají stále - furt nám to spolu jde. Pít a přezpívat do rána s kytarou celého Nohavicu a Buty a Elány zpaměti. Bývalí spolužáci.

Pět rodin, dvanáct dětí, jedna pronajatá chalupa. Jeden kávovar, padesát špekáčků, jeden narozeninový dort, pět papírových draků, devět barevných kol, dvě stě svačin na výlet, houby v lese a v sobotní večer jedna velké beznaděj z voleb. Je to na houby. Na škole jsme se spolu politicky hodně hádali. I s učiteli. To nás bavilo. Dneska už se nehádáme, dneska spolu všichni kroutíme nechápavě hlavami zleva doprava, nad výslednými grafy. My i lásky našich životů, které jsme si někteří našli v Litvínově, někteří v Maďarsku, někteří v Asii. Někteří z nás si vzali migranty, někteří (raději?) už emigrovali. Je to pro mě taková radost být pár krát do roka zase všichni spolu; taková radost, tak silný flash-back; až jsem jsem z toho smutná. S nikým se tak nezasměju: ironicky, hříčkami slov a na vlastní účet!

(David mocně hraje do strun a sklízí za to nadšený obdiv všech přítomných dívek i mužů.)
Já: "Má učitele na kytaru."
Michal: "To zní dobře ... myslím ten učitel."

...

Filipov, Dobrotín a bizoní ranč Rožnov.











pátek 20. října 2017

Jak se dvě řidičky popraly a já byla u toho


Je páteční ráno. Vysílač Cukrák už se topí v baboletním slunci, zatímco u nás v údolí se ještě drží mlha. Týnka právě usnula a David si hospodaří okolo domu a zahrady.

Já sedám do auta, mám na sobě pruhované tričko ještě z gymplu, kašmírový svetr a žádnou podprsenku. Je mi skvěle, jedu si zaplavat - sama. Startuju auto i rádio, ze kterého mi svěže rytmicky začne Jožo Raž sdělovat, jak v noci sa mu milovalo, že sa se mnou sníval. Zařadím dvojku a pomaličku po nezpevněné cestě jedu podél trati směr Praha. To ale nestihne zaznít ani druhá sloka Bosorky, když v tom se to stane.

Nemůžu jet dál a nevím, co dělat. Sakra! Vždyť já neumím tyhle dopravní situace číst: na silnici přede mnou stojí dvě nejedoucí auta. Dvě auta naproti sobě. To, ve stejném směru jako bych chtěla dál jet i já, je Škoda Superb v odstínu cappuccina, to v protisměru autoškola. Nevidím, jestli se srazila. Někoho srazila. Někdo dostal infarkt. Nevidím nic. Obě vozila blízko k sobě stojí v zúženém úseku cesty s jednosměrným provozem - v místě, kde se v létě při deštích utrhla cesta. A já vůbec netuším, co se pár metrů přede mnou děje. Nevidím totiž, jestli v superbu vůbec sedí nějaký řidič, zatímco posádka autoškoly čítá na místě spolujezdce ženu, která má otevřené dveře vozidla a ven vystrčenou jednu ze svých noh.

Jsem bezradná, běží mi (můj osobní) čas, a tak i já lezu ven z auta a jdu se podívat blíže, co se tedy stalo. Pozdravím dobrý den obě dámy. Ta v luxusní škodovce vypadá jako blahé paměti Helena Štáchová - pečlivě pěstěná šedesátnice, v pohodlném víkendovém oblečení; jemný make-up, rtěnka a dlouhé vlasy splývající do čerstvých vln. Křičet na mě hlasitě ale začne ta druhá. Učitelka autoškoly jako by zas vypadla z oka bývalé dětské filmové hvězdě Michaele Kudláčkové. Velmi vyžilá a velmi štíhlá čtyřicítka, blond rozpuštěné vlasy, velké kruhy pod očima i v uších, džíny s dírou na koleni (díru vidím) a tipla bych si na ní i tetování leckde. "Tady paní nepozná červenou šipku", řve na mě ironicky dopravní pedagožka, ale rukou ukazuje na řidičku krémového auta. "Ale vždyť sama dobře víte, jak tady v zatáčce jde špatně vidět", říká naopak mně(!) medovým hlasem obviněná. Jejich auta se nesrazila. Stojí proti sobě asi metr a půl daleko. Stojí a hledí na sebe a ani jedna nevypadá, že by s tím hodlala cokoli dělat. Já vím, já vám rozumím - je správné si v životě stát za svým, být autentický, uvěřitelný, nedat se, bojovat, jít přes překážky, čelit bezpráví, být tvrdohlavý, bojovat za pravdu, jít volit. Ale ne teď! Protočím oči k modré obloze, a přesto že i podle dopravních předpisů je tady v právu autoškola, rozhodnu se pro Helenu. Hlavně proto že Michaela vypadá, že by nás klidně obě dvě vzala do kravaty a zbušila - v bahně i bez něj. (I když  začátečnici by stačilo popojet dozadu jen pár čísel,) smířlivě vyzvu Štáchovou, jestli by to nevycouvala zpátky ona, protože cituji: "Tady paní to asi nedá" a mávnu směr k řidičce žákyňce sedící v autoškolním autě, která je sinale bílá a potí se jako by měla pašovat drogy na letišti v Bangkoku. Prosím Helenu o couvání, i když to znamená, že nemalý kousek pojedu na zpátečku i já, z čehož teda nemám zrovna radost, ale sebe už se dávno spíš toužebně vidím ve vlahých vodách podolského bazénu.

Paní, co vypadá jako Helena, ihned ochotně přikývne, protože ve své naštvanosti (špatně) pochopí, že jsem jako neschopnou myslela právě učitelku autoškoly a opakuje znovu po mně "No jo, ona to nedá, ona to nedá ..." Což je v tu chvíli ale úplně jedno, jak jsem to myslela, hlavně abychom se odsud hnuly, dámy! A já si jdu zpátky sednou do svého auta, a zatímco házím oko do zpětného zrcátka, vidím i před sebou, jak obě znepřátelené řidičky právě opouštějí svá vozidla a jdou k sobě/do sebe. V tu chvíli je mi ale ze srdce jedno, jestli si tady madam dají na budku, já se soustředím, já couvám, já se jím vzdaluju, a věřím v dobrý konec.

V mezičase, než se i paní Helena (ne)dotčeně vrátí do svého koncernového vozidla, jde okolo mě a tedy i okolo hřbitova, u kterého teď na chvíli parkuji, šouravým krokem s holí letitá paní oblečená v bundě nijaké barvy. "A proč ta baba v superbu nevycouvá?", ptá se mě věkovitá babička přes sklo mého zavřeného okna. Ale vycouvá. Superb nakonec zastavuje kousek přede mnou, autoškola tak může vítězoslavně krokem projet okolo nás a auto-moto učitelka se jedovatě usmívá na všecky strany. Zbytek dopoledne už se mi odehrál na dobré vlně: po cestě jsem si poslechla ještě pár průměrných popových hitů, profičela inverzí okolo Berounky a šikovně šikmo zaparkovala před Plaveckým stadionem v Podolí, kde jsem si dala svůj obvyklý kilometr a půl polohového závodu, aby zas další týden mé tělo i duše byly cajk. A to přeju všem.

čtvrtek 19. října 2017

365 tučňáků


Bylo nám ctí potkat se s ilustrátorkou této rozkošné knihy na festivalu Tabook v Táboře. A vězte, že Joelle Jolivet je pravou Francouzskou!

Zatímco vedla tůčňáčí výtvarnou dílnu pro děti, stejně jako když K+M+T knížku podepisovala a dlouze mi v téže chvílí přes mladinkou tlumočnici v červené kolově sukni vysvětlovala francouzský původ slova malého černobílého nelétavého ptáka, byla dokonalá! Slavná kreslířka působila noblesně a trochu tiše. Byla hrdě šedovlasá a důstojná v každém svém pohybu. Oblečená v černé. Krásná. A rozhodná, maličko přezíravá a laskavě sebejistá.

A jaká je její pingviní kniha? Čtením pro celou rodinu. Čekají vás v ní kontrastní ilustrace a plošný retro tisk, jasný srandovný příběh, gradující zápletka, dočasný chaos, matematické kvízy pro malé školáky, tajné slovní vtípky pro dospělé a ilegálně ekologický konec, který každého chytne za srdce. Ať se vám líbí!


A přesně tak to začíná - jedné rodině každé ráno pošťák doručí jednoho tučňáka, a tak to trvá celý rok ... 



A tučňáků přibývá.








...

Současnou pohádku s globálním apelem - 365 tučňáků - doporučuje deset z deseti ... tučňáků!
Vydalo nakladatelství Baobab.