Proč? Protože se mi odstěhovala sousedka.
Úplně poprvé jsme se potkaly loni na začátku roku - na události, kam jsem byla pozvána jako blogerka. Sousedka, ač mě neznala, na mě byla neuvěřitelně milá. Obě jsme tehdy měly dva chlapečky, a tak jsme si navzájem sedly, i si společně zanadávaly. Já na sousedce navíc mohla oči nechat: ona je totiž můj pubertální/věčný ideál ženské krásy - okatá, prsatá, s obřími kudrnatými vlasy okolo celé hlavy. Přesně s takovou vlnitou kštici, kvůli která já byla ochotná celý gympl prospat v měkkých pěnových natáčkách, abych se byť jen malinko přiblížila tomuto Pretty-woman-idolu.
Druhé setkání s ní mě šokovalo. Ne, s Julii Roberts, s mnou sousedkou. Náhodou jsme na sebe narazily na venkovní mikulášské šou v našem městě, kde já postávala před záchody v teple místní kavárny na náměstí. Ač jsem jistě v devátém měsíci těhotenství a v pnoucím zimníku musela být nepřehlédnutelná, zaskočilo mě, že si mě sousedka vůbec pamatuje. Což však nebylo vůbec nic ve srovnání s tím, jakou živelnou měla ona radost, že se nově stěhujeme právě tady za Prahu. Nechápala jsem ji, jak se může takhle veselit, že my měníme adresu. A v tu chvíli jsme ani jedna ještě netušila, že já se za dva měsíce budu ze své pracovny koukat jí do předsíně.
To teprv letos na jaře, když si tak v neděli po obědě zrovna stříhám a žehlím látky na novou kabelku, kouknu z okna a trochu se zasměju a trochu podivím, že kluk, co vyjde ze sousedovic branky, má na sobě stejnou mikinu jako náš Kubka. A pak mi to dojde! A hned druhý den na to hvízdám přes plot její jméno, do tváře ji ještě nevidím, za to kadeře má ona zase přes půl zahrady, co ji zrovna pleje. Skočíme si rovnou kolem krku, chechtáme se a náš (ne)konečný mejdan může začít. Sousedka mi řekla všecko! Poradila mi s kroužky pro hochy, s dětskou zubní doktorkou i očařem pro mě. Doporučovala, kde kupovat dobrou zeleninu pro Týnku a kam si mám jít pustit kafe žilou. Doteď mě mrzí, že nám spolu nevyšel květnový garážový výprodej; úplně to vidím - mohly jsme spolu sousedsky prokecat celý den, vyčistit dům od už nepotřebných věcí a ještě si vydělat. Jenže my ten den měli pozvaných padesát lidí na dětskou narozeninovou oslavu a já k tomu co dvě hodiny kojila. A tak jsem si aspoň u sousedky tu sobotu hned zrána koupila její zánovní měkoučkou růžovou šálu; ostatní její věci jsou mi bohužel zcela malé.
Že my dvě vedle sebe vypadáme jako Pat a Patachon nám však vůbec nebránilo spolu výborně pařit, rychle se navštěvovat, půjčovat si honem vajíčka na palačinky k večeři nebo Primalex polar na (mastné?) fleky na stropě. Jak se rozbíhalo jaro a léto a večery a noce byly čím dál tím teplejší, seděly jsme spolu za tmy pod stromy: někdy i s Davidem, někdy s celou partou, někdy jen tak samy a skoro vždycky neplánovaně. Povídaly jsme si o dětech, o studiích, o našich kamarádech, o cestách. Sousedka k tomu přidávala i lokální místopis: ve které zdejší vile se točil jaký film nebo jak se u nás u Berounky předstírá Posázaví pro jeden nekonečný seriál. A taky kdo ze skutečných lidí tady bydlí, kdo se s kým zaplet´ a kdo bere Lexaurin a ještě na to chlastá. Prostě malé město. A já zase dávala do placu zákulisní zprávy z mého pracoviště, protože tenhle svět je tak malý, že sousedka je samozřejmě absolventkou stejného gymnázia, na kterém já učím. Akorát v jediné věci jsme si nesedly.
To když mi sousedka navrhla, jestli se v neděli nepojedeme spolu projet na kole do kopců. "Tak to teda ne, milá zlatá. Teď mě dobře poslouchej: já nemám žádný volný čas, a kdybych jej náhodou měla, tak si okamžitě lehnu a budu si číst. Já nesportuju, mně to nedělá radost, mě to fakt netěší. Nesnáším, když jsem zpocená a červená. Nejsem soutěživá. A navíc jsem strašné kopyto. Já pouze a jedině plavu: abych posledních šest let pořád dokola shazovala dolů těhotenská kila a svůj hrudník zase naopak vytáhla nahoru, kde kdysi býval." Sousedka to odkývala a víc už nedělala vlny. Naopak, myslím, že jsme si byly víc a víc bližší. Srandovaly jsme spolu, když ona vyjížděla automaticky z automatické garáže a nedívala se do stran, zatímco já přijížděla zprava a chvíli předtím, než jsme se mohly obě ťuknout, ona naoko pištěla, zatímco já si rovnou za jízdy zakrývala celý obličej. Pomohla mi, když nám o prázdninách nepřijela plánovaná návštěva s já měla ledničku nakoupenou k prasknutí, včetně dvou kuřat. A tak jsem jedno upekla jí, než se vrátili večer z chalupy - místo aby drůbež skončila v popelnici. My zrovna ten den byli s dětmi tuším nakonec navečer dlouze u vody, proto jsem ji plný pekáč nechala u nás na lavici venku pod stromy a ona si pro něj přišla postranní brankou, která jsme nikdy nezamykali.
Stejnou brankou jsem pak mohla večer pádit k ní na posezení. I když David přišel z práce pozdě, i když furt tvrdí, že chodí v sedm, i když je ve skutečnosti doma o půl osmé. A to my pak na sebe řveme a on mi s babišovským přízvukem na druhé slabice hlasitě říká: "To není pravDA, nepřišel jsem o půl, přišel jsem v 19:20". Přesně v ty dny, když už mám všeho plné zuby, bylo tak skvělé nachystat si na tác něco dobrého na zub a v gatích na gumu jen přecupitat stejnou brankou tři kroky přes ulici k sousedce na soukromý večírek. Ze kterého jsem se klidně mohla nad ránem odplazit i po čtyřech, těch pár metrů! Žádná cesta, žádný taxík, žádné zpoždění. Zato skvělá kamarádka, otevřená duše, veliký dříč, odvážná povaha, akční naturel, adrenalinová sportovkyně a milující maminka. Tolik jsme si toho řekly, i pobrečely a já furt doufala, že mi nikde nepřijde říct: Tak čau.
Přišla. Přišla naší boční brankou a řekla, že už se dostěhovala; v našich stěhovacích krabicích. Jak teď padá s podzimem zima a mlha a opar a nízká oblačnost do našeho údolí, stýská se mi po ní víc a víc. Jejich dům stojí, na schodiště se svítí, ale ona tam není. Kdo na mě teď jen tak z okna zařve, že mi to sluší - když jedu při sobotě nakoupit do Penny? Kdo mi poplácáním po rameni dodá odvahy před dlouhou cestou sama s dětmi na hory? A kdo nás oba manželé polituje, když nám čtyři ze tří dětí řvou v autě, zatímco nás zrovna čeká čtyři sta kilometrů do Havířova? "Ty jako neměnila bych", smála se nám tehdy (ne)soucitně sousedka. Dneska je ona pryč a moc mi chybí. Demonstrativně jsem teď poprosila Davida o stlučení a opravení naší vedlejší branky, kterou teď už tedy zamykáme. Ale kdo spraví smutnou mě?
