Zvlčet či nezvlčet, toť otázka

Zase jsme vyrazili.

Do hor. A bez tatínků.

Zato letos jsme s sebou vzali i Mauglího a celá naše parta se proměnila ve vlčí smečku. Maminkovské role jsme zase měly pečlivě rozdělené. Ta nejslavnější z nás se opět nehnula od plotny, bývalá česká reprezentantka ve sjezdovém lyžování měla v gesci tělocvik a já byla zas a znovu soudružka kulturní referentka. Nová Lůca mezi nám si své místo vymyslela perfektně: být za každičké situace naprosto v pohodě! Díky.

A že škála emocí v tomhle energickém tuctu byla široká! Od naprostého vyčerpání, hladu, vedra, fatálních proher v kartách a osobních mini-krizí až po radost, překvapení, překvapivou radost a záchvaty (šíleného) smíchu. Všech osm dětí se za ten týden neuvěřitelně posunulo ve svém vývoji a empatii - společný život v silné grupě je fascinujícím způsobem tak prospěšný. Mít seriózní záruku, že z toho (už více) nezcvoknu - já mám snad kopu dětí ...

...

Úvodní večeře
a teta Andrea vypráví příběh Knihy džunglí, rozdává každému vlčí zub na kůži na krk a rozděluje památníčky
(na úkoly a pro vzpomínky).

A naše dospělé večery. (Podobnost tety a Mauglího je neúmyslná a čistě náhodná.)

Máme plán. Máme řád. Máme úkoly. A máme (bramborové) razítko za odvážně absolvovaný každý den!

Takhle se to rodí. Lokální výlety. Poutavá zadání. Kolorované obrázky. Děcka spí a my paříme.

Velký první den jsme vyráběli sádrové masky zvířat. Pro mírnou strašidelnost se sádrovalo v rodinném tandemu.
Sádrové obvazy (zakoupíte ve zdravotnických potřebách)
stačí nastříhat, namočit v teplé vodě a přikládat na dobře(!!!) nakrémovaný obličej.

Frajeři
si mohou nechat zaslepit i oči a ústa, z čeho se přiznám jsem měla nemalé fobické pocity, hlavně proto že jsem nemohla chvíli mluvit.
A znáte mě - to já nesnesu!

Ideální a na pohled krásný počet obvazových vrstev - jsme vyzkoušely - jsou čtyři. Pro urychlení procesu schnutí klidně taky použijte fén.

A za pár minut komplet ztvrdlou masku snadno sloupnete z obličeje. Bacha akorát na vlasy, obočko a řasy, to tahá.

A tak ty, co mají ochlupení zatím pomálu, jsme protentokrát z maškaření radši vynechali. I když kašpárci to jsou.

V odpoledním klidu si předškoláci četli Knihu džunglí. (A před večerkou pro ně bývalo kino.)

Po výletě Zlatou Olešnicí,

jsme popadli vodovky a tempery a chytré obrázkové zoo knihy

a masky zvířat džungle malovali a malovali,

dokud nezapadlo slunce

protože teprve pak mohl začít ten správný tanec okolo ohně.

Včetně všech pyromanských tužeb a přání.

A když bylo vedro, od rána jsme se máčeli v potoce Zlatník(!!!). A to by bylo, abychom v něm něco nenašli.
(Velmi ráda jsem dopředu rozstříhala řadu své bižuterie, kterou jsem zamlada nosívala na krku.)
...
Protože kdo by to byl řekl, jaké nefalšované nadšení můžou v někom vyvolat falešné perly.

A jiné dny zas probíhala naše komunitní výuka.

Včetně praktických úkolů - po vzoru medvěda malajského, velkého to milovníka medu, namotat si karamelku na šňůrce na šikovný jazyk.

Nebo se drápat kolmo opičácky za banánem.

A taky se široce rozhlížet po dalekém okolí. Třeba z Rajnišovy rozhledny Maják.

Kde jsme si v hospodě U čapa dopřáli rodinného luxusu: večeře v restauraci.

A to víte, to je pak hned každé matce do skoku.

A dost jsme se našlapali okolo naší chalupy.

Zlatá Olešnice je na procházky zlatá.

A toto je Žena roku! Sama si kytku natrhá a ještě je k tomu šťastná.

"Andrei, ukaž vlka!"
...
A zase vyučování v plenéru.

Svačinková přestávka v domácí školce.

Velká trojka.

A ještě větší čtyřka.

Školní fotka Dětí džungle.

Protože předpověď počasí meteorologům nevycházela a nevycházela a každý den bylo vedro a krásno,
na koupališti v Olešnici jsme byli furt. Pečení, vaření.
...
Za lidový peníz báječný plavečák.

I mauglíovské úkoly a disciplíny se tam plnily.

Ale nakonec jsme se dočkali.
Poslední den přišly husté deště a tmavé bouřky, a tak jsme konečně mohli vytáhnout své nádobíčko na doma
a vyrobit si ochranné amulety.

Dědeček nám dopředu nařezal a obrousit kulatinu a do každé placky vyvrtal malou dírku.

My si k tomu přivezli kůži a různě velké korálky na navlékání.

A ruční páječkou pak do dřeva opatrně vypalovali tužkou předkreslený obrázek.

Náš magický výsledek. 

A když už se nám o víkendu povraceli tátové, vydali jsme se všemi způsoby dopravy zdolat Jizerskou padesátku.

Ale byla to fuška!

Zmohlo to kde koho.

Jenže ty výhledy jinak nekoupíš!

A velké finále
formou nedělní návštěvy Muzea výroby hraček v Jiřetíně pod Bukovou už byla jen (dřevěná) třešnička na dortu celých prázdnin!

Pro všechna prťata
bylo naprosto okouzlující (a děsně výchovné - hurá hurá hurá) proniknout do procesu vzniku jejich oblíbených kousků.
To se vám úplně změní (dětský) pohled na svět.

Tím spíš, když po skončení prohlídky továrny si můžete za pade koupit celý pytlík různých barevných kostiček.

A ve výtvarné zóně si slepit zcela dle vlastního gusta svou autorskou hračku.

To si pamatujete. Tu si nezničíte. Tu nikde nezapomenete.
...
TO SE NEZAPOMÍNÁ!!!
A o tom to všecko je.

A na závěr ještě pár otázek, na které jste se mě beztak chtěli zeptat.

Je náročné být celý týden sama na tři děti? Jak prase.

Spí Týnka dobře v cizích místech? Ne, nespí vůbec.

A nepomohlo by ji koupit novou cestovní postýlku? Nepomohlo.

Dělaly jsme si srandu z dočasných logopedických vad vlastních dětí? Bohužel ano.

A byly tyto vtipy vtipné? Strašně.

Měly jsme v naší půlce pronajaté chaloupky ve všech těch hračkách a knížkách a stavebnicích bordel? Malinko ano.

A toužily děti z uklizenější části roubenky bydlet u nás? Ze všeho nejvíc na světě.

TO SE NEZAPOMÍNÁ.