Kavárna Neratov: S mlékem, nebo bez

Aneb jak jsme otevřeli kavárnu tam, kde to nikdo nečekal.

Půjčila jsem si na tu knížku od muže. A udělala jsem dobře!

Poslední den rodinné dovolené mě vzal David na kafe, do Neratova. Já to tam miluju. Malilinká kavárna se dvěma baristy, pár sezení uvnitř a do pěti stolku venku na zahradě. Hluboko v Orlických horách. Kdo potřebuje, má tam i kostel. Někomu stačí kontemplovat jen při pohledu na vrchy všude okolo. Ráj na zemi. Trochu zjevení. Vlastně zázrak.

Když jsem si ale kromě toniku v kávě - velkého letního hitu, který jsem snad až pubertálně natěšeně tolik toužila ochutnat – koupila i knížku, která stála vystavená na chladící vitríně s mini zákusky, zjistila jsem, že všecko je trochu jinak. Jeden ze zakladatelů a majitelů kavárny Kamil Provazník v knize velmi otevřeně a napřímo popisuje svou životní cestu, která jej zavedla až mezi zrnka kvalitní kávy na Žamberecku. Z jaké je rodiny, kdy si poprvé jako dospívající postavil rodičům hlavu, jak sám okouzleně vyjel na zkušenou do Německa, kde byl zklamaně na stáži na vysoké, a jak pak začal po škole pracovat. Knížka je příběhem velké a odhodlané snahy jít si za štěstím, a však s naprosto realisticky kritickým náhledem našeho světa. Je to autobiografie. Je to vtipné. Je to ale i svým způsobem motivační brožurka - pro každého, kdo by chtěl začít podnikat. Pracovat sám na sebe.

Čtení je rozděleno do tří částí – Velká idea/Velké uvědomění/Velká sebereflexe. V úvodní části bychom se všichni mohli myslím podepsat pod každým slovem. (Skoro) všichni už jsme si zažili zaměstnanecký poměr, vystřízlivění ze studentského snu, jak svou profesí změníme svět, otravný stereotyp dospělého pracujícího člověka, pletichy na pracovišti a i léta vyhořelé šéfy. Ale jen někdo jde dál. Najde si svůj sen. A kráčí za ním. Nejí, nespí, šetří, utrácí, cestuje, vzdělává se, zase si šetří, dá výpověď, čelí okolí, nejí, nespí, investuje, nespí, a pak začne podnikat. I když na mě je Kamil místy až příliš korektní a správňácký, prvních padesát stránek jsem spolu s ním úplně žila, úplně dýchala. A prošla všecky nutné kroky k přípravě i (nutné) kotrmelce a zádrhele a neplánované finanční výdaje těsně přesně před na knap plánovaným otevřením voňavého podniku. (Skoro jako rekonstruovat dům.)

I ve druhé třetině knížky jsem byla písmenko od písmenka s ním. A navíc i ohromně hrdá na to, že já sama jsem do kavárny přišla utratit své prachy, když Kamila s Tomášem právě čekal začátek první drsné zimní sezóny, kterou kavárna málem nepřežila. Jak ji ostatně proklamovaly všechny zlé jazyky z blízkého i vzdáleného okolí. Jsem ráda, že si nás tam v říjnu dva patnáct přišlo posedět skoro deset holek, až pro nás nebylo místa. A jak jsme všechny furt na střídačku těhotné a kojící a zase těhotné, tak jsme tam tehdy vyžraly vše sladké – za to dám ruku do šlehačky! A taky že jsem do neratovské kavárny tahala i další léto celou svou rodinu, včetně tchána, který vůbec nechápal, co si počít v lokále, kde nečepují desítku. Tak si dal aspoň zmrzlinu. A že jsem tam byla zase i loni na podzim. A teďka v létě opět. A že jsem vždycky(!!!) potkala i někoho z vás – mých čtenářů, který mě buď oslovil rovnou, až jsem byla z toho celá nervózně brunátná nebo mi napsal ex-post fajný mail.

To, že jsem se tam vracela furt dokola, je myslím výborným oceněním pečlivé (a) vydřené práce obou mladých mužů v chic baristických zástěrách. Ti dva z ničeho na konci světa udělali prestižní kavárenský podnik. Značková káva, drobné zákusečky, designové čaje. Ale hlavně – s obsluhou, která by se pro vás přetrhla. Která tam vždy byla osobně. S úsměvem a těžce v pohodě. Teprve, až si sami přečtete jejich knížku, zjistíte, jaká robota za tím byla. Komu se kdy udělalo z front zákazníků blbě, až skončil se zeleným obličejem v blízkém potoku. A kdy zas nejen fronty ale i zákazníci vůbec v kavárničce sakra chyběli, až jejím vlastníkům nevycházely peníze ani na vlastní nájem, takže se museli stěhovat.

A proč má tahle knížka i onu třetí část? Když kavárna šlape furt dál? Lidé, čtěte. Já to obrečela. Ne, nikdo neumřel, ale i tak. Sebereflexivní pasáže a další budoucnost tohoto kávového podnikatelského záměru se mě při čtení obrovsky dotýkala. A myslím, že každého, kdo podniká. Každého, kdo má vysokou školu, ale nově se živí rukama. Každého, kdo miluje i nenávidí přání a chutě svých zákazníků. Každého, kdo umí počítat. Každého, kdo není blbý.

Když se mi při koupi paperbacku zásadně vždy vysmátý (autor) Kamil nabídl, že mi do knížky dá i věnování a já si je oba pěkné kluky při tom ještě honem fotila na telefon, brala jsem to jako mladickou srandičku takhle při pátku v éře pošahané sociálními sítěmi. Teď doma ale pro mě mají slova: „Rose, ať se daří a proplouvá životem bez obav. Kamil a Tomáš“ až mezní význam.

Pánové, díky moc, že jste do toho šli.

 Díky za inspiraci. Díky za vaši upřímnost.  Akorát mě štve, že měl můj manžel zase pravdu.
...