Rosa Mitnik: Splnil se mi sen, bude ze mě Carrie Bradshaw

Nebo taky ne. Co se mi stalo ...

Píšu teď sloupek do novin.

No tedy. Není to sloupek, ale úvodník. A nejsou to noviny, ale měsíčník. S dětmi v Praze. Dostala jsem krásnou nabídku a skočila jsem po ní. S majitelkou periodika jsme si sedly nad kávou a sedly jsme si. U pohovoru jsem uspěla. A k tomu jsme se ještě společně s pochopením obě nasmály, až nám pěna z latté lezla nosem; třeba když jsem P. mateřsky hrdě vyprávěla o pěkném úspěchu našeho Kubky u přijímaček do školy, kdy zatímco mně noví pedagogové dchválili jeho nadání a naši podporu jeho talentu, já dost zaskočeně klopila zrak do země a doufala, že stejně tak se nikdo ani okem nepodívá na synovy zrovna dlouhé a špinavé nehty.

Když jsem se loučily, při stisku ruku na odchodnou jsem ji nadšeně a ochotně slíbila, že prvních dvanáct set slov včetně znaků odešlu redakci do sobotní půlnoci. To byla středa a já ve vteřině věděla, o čem budu psát. Tak jako každý herec má beztak celý život připravenou košatou řeč, kterou v přímém přenosu řekne, až(!) vyhraje Oscara, já mám v hlavě plno (ne)vypilovaných konceptů, kdy stačí jen lusknout prsty, dát mi platformu a už je sypu z klávesnice ven.

Když na druhý den ve čtvrtek večer naše pánská sekce rodiny odjela do jesenických hor na víkend a Týnka s plným bříškem větší než její hlava usnula na noc, sedla jsem si v noční košilce k notebooku, a přestože mám vlasy trochu kratší než Carrie a kožní řasu okolo pasu zas oproti ní trochu delší, chtěla jsem se cítit děsně newyorsky - jako ona. Posazená za stolem, rovná záda, nožky srovnané a písmenka mi na monitoru naskakovala jedno vedle druhého. Odstavec jeden, druhý, třetí. Bylo to tam! A téma? Vybrala jsem si jej maličko filosofické. Nosné. Pravdivé. Terapeutické. Jak to mám ráda. Však co: jsem učitelka nebo kabelka? A je to tohle časák jen pro děti? Není. Odhodila jsem zábrany i pochyby a psala a psala. Pak jsem text pro kontrolu hodila do programu na počet znaků a finální cifra mi seděla do poslední tečky. Své řádky jsem si polohlasem přečetla ještě jednou, a pak už plochý růžový kompjútr zaklapla a šla taky spát.

Pár dní uležený a vyzrálý text jsem podle slibu odeslala v určený termín a víc už na to nemyslela. O to větší překvapení pro mě bylo, když jsem den na to zrána otevřela poštu a v mailu si četla: "Roso, díky moc, úvodník je skvělý - přesně jak jsme si představovali, jen doufám, že se nebudete zlobit ... " a mně se úplně jako hollywoodské herečce zatočila hlava. Oni mě nechtějí, nelíbím se jim, nemají mě rádi, zahysterčila jsem si hned. Pravda ale byla taková, že po mně chtěli úvodník jiný! Rozklikla jsem si tedy nový prázdný textový dokument a začala do černých klapek s bílými písmenky rychle bušit znovu. A proč? Předběhla jsem dobu: už jsem se příliš vezla na prázdninové vlně, a tak si ode mě redakce s velkým prosíkem žádala ještě honem něco červnového/školního. I sepsala jsem Ódu na zmrzlinu, se kterou mi to v časopise už prošlo. Podpis lomeno blogerka a od prvního šestý si můj text může přečíst kdokoli.

Akorát mě z toho furt nebylo dobře: "Co je to za novinářský začátek?!", kousalo mě v hlavě. Není to tak trochu ulitý start?! Mohla být honem sepsaná Zmrzlina stejně dobrá jako původní filosofické pojednání??? Z úvah a mých labilních chmur mě ale vyvedl redakční mejdan. Tam mě minulý týden všichni premiérově vítali a šéfka představovala jako novou holku, co má dvě(!) jména a umí napsat dva(!) úvodníky do jednoho čísla. S tím, že to báječné počteníčko o sladkém mraženém pokušení si ona šéfredaktorka šikovně vyšetřila až do prázdninové dvojčísla. Uff! Děkuju děkuju, že jsou oba mé lehké/letní texty zaměňovány, to je dobrá pointa.

A ještě připíšu,
že ve známém měsíčníku S dětmi v Praze
vždy najdete kalendárium metropolitních akcí, dynamické rozhovory, dětské knižní tipy i detektivní komiks nakonec.
Na distribučních místech jej získáte (i se mnou) zdarma. Nebo si jej můžete objednat až k sobě domů do schránky.
...
Protože nezapomeňte, můj editorial v červencovém čísle bude prý stát za to!