Časosběr

1.3

Tímto zdravím mou milou Čáryfučku,

nejvkusnější blogerku z Brna, která si svého času taky pravidelně fotila výhled z kuchyně.

...

Já si svůj první snímek udělala 1. března. S libým pohledem na vlastnoručně shrabanou zahradu. Pak už jsem ale měla pocit, že dál by si s našimi keři a zelení venku měl poradit profesionál. Dostala jsem na něj tip, doporučení a kontakt, i jsem se zahradníkem mluvila po telefonu, ale k nám on nakonec nedošel. Nevím, jestli někde vraždil, ale u nás nebyl.

Odvahu sáhnout po nůžkách sama mi nakonec nevědomky dodala má madam pedikérka, která mi mezi řečí vylíčila, jak šikovně a hezky zatočila s buksusy. Ano, ona je od fochu, ale díky ní já zahodila ostych, natáhla si pracovní rukavice velikosti es a hned co začalo hřát pořádně slunko, šla jsem do toho. Snad jediné, čeho jsem se nedotkla, byly stromy. Jinak jsem si vzala pěkně do parády všechny keře a u tamaryšku už měla skoro pocit, že z něj zvládnu i vystříhat třeba labuť. No, ale neměla bych se při práci rozptylovat srandičkami a spíš myslet(!), protože hojně zastřihávat keř s ostny v tričku s krátkým rukávem znamená, že budete mít holé paže rudě poškrábané až ke krku. Jako já. Ale že mu to teď sekne? Jsem na něj hrdá, snažila jsem se; dvě hodiny jej obskakovala zprava zleva, lezla pod ním po kolenou, Líbí se mi. To víte, jsem ze všech těch našich větví furt na větvi - a to jsem na škole bývala vždy spíš humanitní větev ... (A pokud jste podobní kozli v zahradě jako já, tak tamaryšek je ten bordó keř na fotce nalevo.) Tedy aspoň tak mi to řekla/poradila má sousedka.

Ostatně trávit celá odpoledne s dětmi na zahradě a šudlat křoviska podél plotu má právě i velký socializační dopad. Pozdravíte se s okolo bydlícími, někteří vám skrze ohrazení podávají na seznámení ruku, jiní noblesně nadzvedávají buřinku nad hlavu a další zase prohodí plotem i vtip. Sousedy my máme milé. Ti nejbližší v naší ulici - pojmenované na ovocném stromě - se (opravdu) jmenují Cvrčkovi a ti přes cestu jsou zase upřimní, protože věkovitá paní mi hned v první větě řekla: "Já vás všech pět pozoruju z okna." Taky při práci přes pletivové oplocení sleduju po očku domorodce i Pražány, co se nám tady za krásného počasí jezdí venčit. Ale zpátky k robotě.

David prostříhal růže a zvetil celý květinový záhon, až jsem si říkala, když jsem jej viděla s plnými kolečky mulčovací kůry pendlovat od auta ke kytkám a zpátky, kde je ten intelektuál, se kterým jsem svou úplně první debatu v životě ještě na gymplu vedla o politické kariéře spolkového kancléře Konrada Adenauera?! Jestli mi ten můj muž trošku nepřemkovatí. Ještě že nedbale líná chůze lišáka mu zůstává, i když před sebou tlačí padesát kilo.

Ale šla jsem v jeho stopách, po dešti do slova a taky jsem si na zahradě mákla. Prostříhala jsem maliny, srovnala do jedné výšky suché ibišky i neukázněné divoké růže. A něco málo zkrotila náš zlatý déšť, který už je teda spíše metalickým vodopádem, protože ta zahrada má před námi holt stále náskok. Třeba lísky u cesty: ty se nám vymkly z kontroly úplně. Jsou zdravé, obrovské a přerůstají nám přes hlavu. Jako ty naše děti.

Prvního dubna.