Na co myslím, když mluvím o hrabání

Začalo to nevinně.

Chystala jsem se jen honem pohrabat kousek trávy pod opadanou jabloní, co ji máme hned u branky, když k nám měli teď poprvé přijet naši. Tedy spíš typická potěmkiniáda než odborná vertikutační péče o trávník. Ale něco se stalo a já se do hrabání zbláznila.

První část jsem hrabala normálka ve své lila péřové zimní bundě a kozačkách, zatím jsem tedy (nejen!) co se šatníku týče na život na vsi vybavena komicky málo. Jednoduše jsem popadla zděděné modré hrábě, zeptala se mého muže, jestli se dá na tom něco zkazit a šla rychle na to. Pár pohybu dopředu a vzad a bolest rukou tu byla hned. Stačilo se ale trochu přemoct a najednou to šlo úplně samo. I když na úvod by měla být na místě spíš beznaděj a pocit nekonečna, protože naše zahrada je vcelku rozlehlá a loni na podzim jsme my místo poctivého víkendového hrabání raději vybírali vtipné retro kachličky. Všude tak leželo listí nejen z ovocných stromů, ale hlavně z lísek podél plotů a taky z letitého ořešáku. Bylo toho na trávě požehnaně. Několik měsíců. Několik vrstev. Listí mokré. Suché. Přikryté sněhem. Někde místy zmražené. Dobrá práce na mnoho člověkahodin.

Jenže já kašlu na tabulky, povinnosti, na řád. Objevila jsem (v sobě) úplně něco nového. Asi archetypálního. Možná pravěkého. Přírodu v člověku. On je vám to tak krásný pocit hrabat. Dát listí stranou, na kupku a pročístnout trávě kštici. Podrbat ji. Promasírovat. Osvěžit. A nastartovat k novému růstu. Až ta síla země jde i do vás.

Poprvé jsem hrabala slabou hodin, a pak následovalo pytlování. Plastových XXL sáčků my teď po stěhování máme k dalšímu použití ve sklepě milion, a tak listí pytlujeme a sobotu co sobotu vozíme do sběrného dvora. (I když teda včera jsem si poprvé všimla, že místňáci suchou trávu a spol. z kárek sypou rovnou na násep dolů k vlaku.) Pytlování je nud/tná otrava. Za to mít hrábě v ruce a pořádně se do toho opřít, to je něco jiného. 

Hned druhý den jsem se až nemohla dočkat, kdy mi zas rodinné okolností dovolí urvat se ven jít si (ne se) zahrabat. Až jsem si z toho musela udělat rituál: přijdeme v poledne ze školky, chlapečci lítají venku od plotu k plotu, od pískoviště ke garáži, od houpačky k nejnižšímu stromu, na který už zvládnout vylézt, Týnku zaparkuju pod broskvoň a já vyměním vlněný kabát za mikinu se zmrzlinou a jedu!

Už to tak dělám druhý týden. Zatím u konce nejsem, pytle použité ze stěhování už mi došly, a tak jedu ve fungl nových, už jsem shrabala i pozemek za plotem a u cesty a vážně uvažuju, že si zítra zajedu do blízkého hobby marketu koupit i menší hraběčky, protože s velkými se všude nedostanu. Pod listím jsem toho taky našla: desítky vajglů, jedny vidle, plastový kelímek od uzenáčů a banánovou slupku. Makám, fofruju a nemůžu se na tu naši vydrbanou trávu vynadívat. Z přízemních oken, ani z patra. Ani z bezprostřední blízkosti venku. Och ano, naše zahrada se vůbec nemůže srovnávat třeba s pěstěným pažitem našich sousedů nalevo, ale já jsem v laufu hlavně z toho ozdravného procesu. Nového. Rašícího. Nadechujícího se. Vstávajícího.

Něco získáváme, něco ztrácíme. Říkali jsme si a stále po přestěhování říkáme hlavně my dva s Kubou; Týnka s Mikešem na podobné úvahy ještě moc nejsou (a u Davida se toho zas tolik nezměnilo). To já a Kubka si stýskáme po Praze co chvíli. Jemu je nejvíc teskno po kamarádech ze školky, mně hodně krom jiného chybí bazén. V Podolí jsem si na něj mohla dojít v papučích, jak byla ta závodní padesátka blízko, tady je jeden o vlakovou zastávku dál, ale má jen dvanáct metrů ... No co, ruce a záda snad dostanou pořádně do těla právě díky hrábím a uvidíme, jestli i bochánky z břicha a bůčky z mých bočků zmizí tak snadno jako opadané loňské lupení ze stromů. Spálit, pryč a na jaro být zas fit: zelená pažitka i já.

(A ty sněhule nahoře, ty jsou naše vlastní.)