Když není vše zalité sluncem ... ale mlékem

Aneb jak přežít lednové šestinedělí.

Chybí mi slunko.

A nálada kolísá.

...

Jsem teď nejšťastnější. Kdykoli se podívám na Týnku, tím spíš na její každým dnem vlasatější hnědou hlavičku, vždycky si řeknu: "Ty jo, já fakt mám tu holčičku ... ". Kdykoli nastane ta půl vteřina, kdy zahlédnu v jednom úhlu Mikeška, jak si staví na koberci do šiku všechny své dinosaury, Kubínka, jak z magnetické stavebnice vytváří vlastního mechanického robota/auto a Týnečku, co v kolébce vedle chrupká jak starý chlap, zalije mě obrovská radost, láska a vděk. Jenže.

Pak jsou tady dny, kdy mé bolavé tělo je ještě bolavější a plnotučný tvaroh na chladivé obklady už mám v lednici snad na furt. Kdy mě zžíravě trápí, že by si naše dětská doktorka přála, aby Týnka přibírala více. Kdy mě mé (neúspěšné) pokusy konečně pouklízet na své místo všechny vánoční dárky dovádějí k šílenství. Když pro mrazy nemůžeme ven. Když se pro led venku bojím, že u nás v kopci hodím držku a kočárek dojede vyzvednout Kubu ze školky sám. Když celý den mluvím jen s dětmi. Když se s mužem večer věnuje natolik potřebám všech našich tří pidi-lidí, že se my dva úplně mineme. Nebo když se já pro samé naslouchání Valentýnčina pláče nestihnu v noci ani potkat se spánkem. To pak na mě sedá chandra a trudomyslného rozmaru se mi nejde zbavit.

Chybí mi má práce; aby za každým prožitým dnem něco zůstalo. Stýská se mi po podprsence s kosticí.

Nahoru dolů, nahoru dolů.

Oba šicí stroje jsem si odvezla do servisu, všechny krejčovské nůžky mám v nožířství, a tak mě napadlo, že ve dny, kdy jde do školky spolu s Kubkou i Miki, a Týnka zrovna usne, udělám si v počítači výběr nejlepších fotek k vyvolání za minulý rok. Je to pro mě lahodný relax, v tichu - přesně ten, co se dá podnikat, když netušíte, jestli miminečko usnulo na pět minut nebo pět hodin. Začala jsem teď systematicky v lednu 2016, prošla loňské sněhy, Krkonoše, Rakousko, všechny naše výtvarky a karnevaly a bylo mi skvěle. Sledovala jsem obrázek po obrázku, jak náš Mikuláš vyrostl, jak se i Kuba změnil, kolik jsme toho zažili, kolik jsme se zasmáli. První čtvrt rok mám hotový, zatím jsem v březnu. Když v tom jsem klikla na jednu nepojmenovanou složku na ploše, kde se mi otevřely fotografie ze starého malého Nikonu s poškrábaným objektivem, který jsme před zářijovou dovolenou u moře prvně věnovali Kubovi. Zatím jsem neměla vůbec čas si jeho snímky projít a teď se mi až zastavily dech. (Pro mě) jsou kouzelné.

Sardinská vůně a teplo, moře a jediná starost dne, kde budeme obědvat. Nebo jestli si ne/koupíme čerstvou rybu domů. Nasávám tu energii z fotek, co se do mě vejde, serotonin v krvi mi houstne a já si dělám zásoby na horší časy. To je moje cesta.

Fotil Jakub, 5 let.