Dost jsem se za těch pět let zlepšila

V plavání s otevřenýma očima pod vodou.

Končíme s Mikšem společně druhý běh a ze mě se stal v dětském plaveckém klubu vcelku mazák. Sčuchla jsem se s milou obsluhou v kavárně, prostřídala všechny lektorky a vybrala si tu nejlepší ze všech a za celou tu dobu jsem jednou změnila kurz. Nesnesla jsem prostě se čtvrtek co čtvrtek potkávat s někým, kdo mi v šatně ani neodpoví na pozdrav. David mě od výměny termínu lekce zrazoval, že přece nebudu uhýbat řeznickým psům. Ale co se má stát, stane se. My začali nově s Kubkou chodit plavat ve středu a já tak poznala svou báječnou kamarádku Andreu. A toho si člověk cení, když má někoho, kdo s ním byl i dně!

Plavala jsem s Kubínkem, plavala jsem s Mikim, potkali jsme tak milion vodních dětí a ještě víc jejich maminek. Baby klub je velký mamaland. Mamky v teplácích, i ty co si po skončení lekce dokázaly fénovat vlasy přes kulatý kartáč fascinujících čtyřicet minut. Pěstěné i chlupaté. Sportovkyně i kypré. Maminky, co pracovaly. Maminky, co se střídaly s babičkami. Maminky, co kojily (skoro!) i v bazénu. Plavala jsem v lekci s manželem krásné české herečky, co podlehla rakovině a s jejich živelným synem. Plavala jsem se slavnou houslistkou a její dcerou, která vždy ve vodě začínala až na druhý takt - měla toho opravdu hodně, a tak nestíhaly. A maminka Elišky zas jednou (naštěstí ne ve sprše) odhalila mě.

Na třicetiminutovou hodinu ve vodě se mi za tu dobu povedlo přijít bez dětských plavek. Bez vlastních plavek. Bez vlastních plavek, za to s Davidovými. Snad jen ten ručník jsem vzala vždycky. Ostatní mi na recepci půjčili. I hřeben. I tampon. I bryndák. A personál tam mají tak báječný, že myslím, že kdybych si řekla, i nějakou tu voňku v případě potřeby by mi po hodině stříkli za ucho. Co mě ale vytočilo a dodnes beru jako (skoro až životní!) zradu, to jsou mé zapomenuté brýle ve sprše. Když jsem se po nich s klidem želvy ptala po týdnu, nikdo o nich nic nevěděl. Byly pryč. Dám své vyplavané paže do ohně za to, že podvodní skla mi rozhodně nevzal nikdo ze zaměstnanců. Proč by to dělal?! A tak si myslím, že mi brejle vzala jiná maminka. A tady se podle mě svět obrací hore nohama. Protože jestli si bude svévolně brát jedna žena zapomenuté věci po druhé ženě v prostředí čerstvých miminek a plazících se batolat. V prostředí, kde jedna lekce plavání stojí jako stejně jako lepší plavecké brýle, tak to je fakt konec! Ne, nesouhlasím se všemi mateřskými názory. Ano, u některých postojů k dětem a jejich výchově tajně i protahuju obličej, ale že matka má pomáhat jiné matce, to je pro mě svaté.

Ale to bylo už dávno. To spláchl čas. Za to lásku k vodě, pevné svalstvo, všechny ty lumpárny na hladině i naše polibky pod ní, další kamarády, netradiční podněty, důležité prvky sebezáchrany ve vodě i zkusmo si zkusit, jak se plave v oblečení, kdyby plaváček v létě spadl pod vodní plochu, to už mým dětem nikdo nevezme. Tyhle prachy, tenhle čas kanálem neodtekly.