Pokojstory

Udělala jsem blbost jak mraky.

Napadlo mě ve vteřině, kdy truhláři smontovali Kubovu postel na míru s druhým spodním spaním a odešli. Nejen že mi nedošlo, že aby se dala výsuvná matrace na kolečkách používat denně, nesmí stát vedle postele žádný noční stolek, psací stůl či nic, ale hlavně - musí být kam(!) ji vysouvat. A to v dětském pokojíčku na zemi aby prázdné místo jeden pohledal!

Nebyla by lepší patrová postel? Nebo přestěhovat kluky do ložnice a nás naopak k nim? Posunout příčku na úkor obývacího pokoje? Nebo je oba dát do internátní školky???

Čas/život mi ale nakonec ukázal, že nešlo o tak tragické mé rozhodnutí. A než vám ale popíšu naše bydlení nebydlení, musíte vědět jednu věc. Tak jako já jsem ve skutečnosti větší, než vypadám na svých kabelkově zrcadlových fotkách, jejich dětský pokoj je naopak opravdu malý. Je ještě menší než se vám od pohledu zdá! Mluvíme tady o sedmi metrech čtverečních. Pokoj míval metrů devět, ale na jeho pravou stranu jsem nechali vestavět skříň. Naštěstí má však vesměs čtvercové rozměry, dvě okna, celoroční pěknou světlost a dobrou auru. Opravdu.

A jak se tam tedy naši dva XXL-broučci vejdou?
...
Žitá skutečnost předvedla, že o pořádek v pokoji se bát nemusím, každý den tam mnohokrát vznikne různě funkční čoro moro,
takže bez denního i večerního úklidu by se u nás nedalo přežít ani dvacet čtyry hodin.

Opravdu změnit bylo potřeba pouze jednu věc. Zrušit masivní noční stolek vedle Kubovy postele, který bránil každodenní manipulaci s šupletem. Místo něj jsem klukům nechala zase na míru vyrobit vysokou bílou polici na hračky, které je zavěšena na vnější padesátkové zdi.
Tím že levituje nad zemí, se nám krásně zvětšil prostor i pro kobercové hraní.
A králičí lampičce jsme našli nový domov v - taky zavěšené - dřevotřískovém budce.

A pak si jen říct, kam co patří. Hry se u nás rychle mění. Z vlakového uzlu je rázem hromadná nehoda na dálnici.
Ze smíšeného zboží kavárna s dětským koutkem.

Abychom se v tom navzájem našli, stačí zvládat samoúklid.
My sortýrujeme různě. Něco do recyklovaných přepravek (hračky k nákupu). Něco do háčkovaných košů (dopravní značky).
Něco do dřevěných krabic (en plus jedno auto).

Osobně dávám přednost a protekčně k nám domů protlačuji tiché skladování!
Když se uklízí do pletených košíků nebo plátěných pytlíků, nic netříská, nic nebouchá, je klid. A toho není nikdy dost.

Aktuální čtivo dáváme do otapetovaných papírových krabic od bot. (Knížka po mně.)

Na parapetu je hned vedle bakelitového telefonu - dětské dědictví zase po Davidovi.
(Domácí telefonní spojení si pořiďte, pokud nemáte! Opravdu doporučuju. Chcete-li, aby vás vaše děti šikanovali ještě víc.
Když nestačí, že na vás pokřikují z druhého pokoje. Když vám na pevnou volají, co chtějí, co je zrovna napadlo a tak.
To chceš!)

Ale zpátky k jádru pudla.

Nejexkluzivnější balení jsem jim pořídila na dřevěné kostky, co se mnou taky zažily mé fantastické/socialistické dětství.

Tichoučký papírový pytlík velikosti M od Uashmama jsem si vybrala v mé zenové Nile.

Podle potřeby se dá ohnutím zvětšovat, zmenšovat, a ač kdekoho šálí vzhledem papírového pytlíku,
jeho odolnost je festovní a navíc se o něj nikdo nepřerazí.

Což v našem životním prostoru, kde se vlaková trať ve chvíli otočí ve hru na letiště, hrozí permanentně.

Kluci i staré dřevěné kostky jsou bezkonkurenční.
Kobercovou cestu za okamžik přestaví ve startovací ranvej a řídící věž.

Kde Mikeš dostává na starost dopravu cestujících ke vzdušným strojům autobusy.

Prostě s tímhle pytlem nejste nikdy v pytli!

Tím ale naše hrdé vychytávky nekončí.
I v mírně jarně pozměněném klučičím pokojíku máme stále nad postelí přišroubované původně stohovovatelné papírové krabičky,
které tepelně i vzhledově izolují zeď pod oknem.

Nové působiště na opačné zdi pokoje
našla má autorská nástěnka na výkresy, kterou jsem chlapečkům vyrobila ze starého rámu od obrazu a pletiva na králíkárnu 
a kartónový domeček, který u nás slouží jako živá galerie.

A ještě jsme se šikovně popasovali se sranda prostorem, který zbýval mezi koncem postele a zdí.
Nad nijakých dvacet čísel jsem připevnila dva háčky a na ně zavěsila velké měkké pytle na ještě měkčí spací kamarády.

Ale to není všecko. Ještě toužím třeba po (staré) mobilní bedně na jejich dřevěné koleje a vlaky
a nechápu, proč česká IKEA z kolekce FLISAT zase neprodává právě onen vuzek na zelených kolečkách.
...
Za to poličky a věšák u nás rozhodně místo najdou: v chodbě před pokojem, kam už Kubka s Mikešem úspěšně expandují.
Dveřmi vidíte kousek z jejich zarámovaných obrázků na zdi, ale o téhle naši bytové nudli zase raději napíšu až příště.

Protože jestli jste můj dnešní článek přečetli pečlivě a celý, tak už je nejspíš noc. Dobrou!