Dnes jsou Mikeškovi dva

Slaví a žije si svůj život. Zatímco Kubka byl a je mým parťákem, který se se mnou za ruku vždycky rád vrhá do každého nového nápadu a živelné akce až s neopodstatněným optimismem, Mikulka to má jinak.

A na něm to bylo jasné od prvního okamžiku: co po mně na porodním sále hodil oko. Mikuláš je můj partner. Já pán, ty pán. A každý jeden den mi to potvrzuje. Mikenda je třeba první z mých dětí, které si lehá na zem, když zrovna není po jeho. Ale nebojte se, nejedná se o žádný nebezpečný fyzický manévr - on si pěkně opatrně své polštářkové tělíčko naskládá na podlahu, včetně jemného finálního položení hlavičky, aby se nebouchl. A pak to teprv přijde, vysoký a zřetelný výkřik Auva. To zabere vždy a na každého. Celá tramvaj se otáčí, celá ulice se otáčí, celá Praha se otáčí, jen jeho maminka (povětšinou) snaživě klidně točí očí v sloup. Ale nedivte se mu, když má někdo ve dvou letech šestnáct kilo, má podobné tělesné gesto patřičnou váhu, to ne že ne!

Už je to Kluk; odhodil plínky, odhodil dudlík a má výbornou schopnost soustředit. Přijde-li na to, staví si (a bourá) 3D bábovky z kinetického písku tak dlouho, dokud se neprožehlím i dvěma pračkami prádla. A vůbec není cimprlich, na hračkách svého věku netrvá - když si Kuba skládá lego city, asistuje mu Mikeš stejně samozřejmě, jako když si náš starší syn stojmo na rostoucí židli potajmu hledá nějakou tu dobrotu v horních skříňkách kuchyňské linky. To pak tam opření čelem o lamino stojí na špičkách oba, jak bratr s bratrem.

Ostatně to, proč mezi chlapečky občas děláme rozdíly, Mikeš doteď nepochopil vůbec. A urazit se a jít s námi až na ostří nože je ochoten třeba, když mu při prostírání a servírování oběda či večeře nedáme(!) taky příbor. To si pak pláče do dlaní, dokud v obou rukou i on netřímá vidličku s nožem. Odmítá bryndák i jízdu v kočárku, i když ten už ho stejně neuveze. Já ho neuvezu! A s každým dalším obrubníkem se děsím chvíle, kdy se hliníkový vuzek zlomí vejpůl, já si hodím dítě za krk, pochroumaný vehikl pod paži, nákup pod druhou a dál si budu velkoměstem šlapat jako že nic. Třeba na dětské plavání, protože právě tam je Mikešek jako ryba ve vodě. A stejně jako u Kubínka i našemu mladšímu medvídkovi (taky stejná) lektorka podlehla a nadržuje mu a každou jeho opičárnu všem sděluje jako výborný nápad, až já se musím ostatním maminkám omlouvat plachým úsměvem. A když se Mikeš třeba po první třetině plavecké lekce rozhodne, že už ho to neba, začne se loučit, mávat a vůkol rozesílat pusinky, rozněžněla paní lázeňská mu vzdušné polibky posílá zpět. A já zas - oči hore! Dojde-li však na potápění, ležení na zádech, skákání do vody nebo ručkování po zábradlí podél bazénu, nenechte se zmást - to umí náš budulínek překvapit. Zatne svaly (ty jeho bicepsy jsou vtipné) a maká.

Už za plné vstupné se neulívá ani na výtvarce. Zkouší stříhat, lepí, ryje, nanáší pastózní hmoty. staví, boří, lehá si, utíká, nevrací se, lumpačí. V Národní galerii jako doma, snad už jen aby i on dosáhl a mohl přivolat výtah do expozice. 

Je to náš anděl, třeba když mu po koupeli do střapata vyfénují vlasy. Když po ránu nejdřív všechny doma oběhne a olíbá na uvítanou nového dne. Když si dlouze a s naprostou chutí čistí/nečistí zuby. Když si s čímkoli hraje vleže. Když si čte. Když si zpívá. Když sám tančí Kolo, kolo, Když nás naoko leká. Když se dělí. Když mluví ze spaní. Nebo když na každou mou otázku začínající slovy "A kdo ..." (už má hlad na oběd, se těší ven, ...) odpovídá sebejistě nahlas Já, já, já, i kdybych se nakrásně stejnou intonací ptala "A kdo je tady největší bambula?" nebo "Kdo dal dotaci Čapímu hnízdu?".

Mikuláš je úžasné mládě, které má díky svému bratrovi dost barevný a lákavý život, bez tatínkovi silné náruče by nedal ani rámu, a kdyby si nemohl své nafoukané líčko co chvíli úlevně opřít o moje rameno a pomazlit se, taky by to nebylo ono. Krásné narozeniny, Miki!