Sezóna beendet

Tentokrát jsem doma zapomněla jen pyžamo pro sebe a Kubovy lyžařské ponožky, jinak bylo vše jako vždy. Auto naložené až po střechu a natěšení veliké. Na poslední lyžovačku.

Ve čtvrtek jsme všichni poblioni dorazili na místo a v pátek vykopali základní tábor v dětském světě ve výšce dvanácti set metrů. Střídali jsme se. Já u turniketu před lanovkou stepovala už v osm dvacet sedm ráno, abych se nahoru nechala vyvézt úplně úplně první kabinkou, a pak si až na dřeň užila své soukromé dvě hodiny letu z kopce. Podmínky byly tak úžasné, že jsem na to ani lyžovat umět nemusela. V noci mrzlo, přes den slunko a předlouhé alpské sjezdovky. Flying Mozart. Flying Mitnik. Ruměnce ve tvářích, v očích široké nadšení a na zádech pot. Ze samé radosti už mě ani nic nebolelo. Tss, natrénováno!

A pak lyžovali kluci. A pak oběd. A pak David, dokud nezacinkali u vleku na poslední jízdu dolů. A když už nám s dětmi přes den byl sníh moc bílý, zalezli jsme si dovnitř, do vyhřívané boudy pro maloše - stavět si kostky, vystřihovat rolbu z kartonu a na horký čaj se vaflemi.

Okamžitá možnost tepla a sucha uvnitř byla báječná a k nezaplacení a zdarma, ale sněžnému kolotoči ...

... se nic nevyrovnalo.
Až by z toho jeden padl.
Večer jsme pak zasedali za jeden stůl s kamarády, kteří už na svět přivedli bratru osm nových daňových poplatníků,
takže nám takhle ve třech rodinách a v tolika dětech bylo dobře. Veselo. U špaget. I u sushi. Ale jako u Suchánků to u nás nebylo nikdy!

A ráno zase nanovo.

Tři dny, dokola. Do kola!

Na velikonoční neděli jsme svátečně navštívili iglú.

A v pondělí si dali bez klobouku, bez lyží, bos dvojitý výlet.

Přes údolí lanovkou.

Daleko. Vysoko. Do nebes. Protože s ním bych jela kamkoli.