Jako kočky a psi

Stát se dovolenkovými horaly na celý týden je fantastické. 

Člověk si tak stihne nejen dobře roztáhnout hrudník na chladném vzduchu nebo smýkat se z kopce dolů všemi možnými styly, ale zvládne i pořádně rvavý karban.

Třeba takhle my na pokoji po snídani.

Kdy tentokrát jsme s sebou vezli maličkou kapesní Bitvu o kosti,
pečlivě vybranou v našem oblíbenějším a oblíbenějším obchodě Hrackyodjinud.

Dvojité vé v názvu už napoví, že se jedná o další povedený počin polských výtvarníků.

A jak se to hraje? Na každé kartičce máte jednoho psa a k němu kost. Či dvě či více.

Dva hráči proti sobě.

Zápas se odstartuje a vojna začíná.

Každý vyloží jednu svou obrázkovou kartu a z dvojboje vychází vítězně ten, kdo tasil více kostí.
V případě plichty si oba hráči svižně napočítají ještě další tři karty.
Kdo má víc ohlodaných koster, bere a karty si sází do svého ranku. 

Hraje se rychle, počítá se rychle, na žádné psí kusy není čas. Celkovým vítězem je pak ten, kdo posbírá vše. Všechna psiska.

Tak to by bylo k naší zelené krabičce. A v malé modré jsem si ještě na vakace přivezli ...

... nového Černého Petra. Tedy přesněji Czarnego kota.
To víte, my z Havířova, co běžně používáme slova jako bedrunka nebo těpnout, my stále máme to velké lidové Polsko prostě v krvi. 

Rozdat karty

rovnou si vytahat z ruky dvojičky - ale jak vidíte, mazaně se maličko liší (celek a detail) -  a hrajeme!

Kubka má tuhle hru moc rád a už zkušeně ví, že drží-li v ruce tmavou potvoru právě on, nesmí dát na sobě nic znát.

 Prostě dokonalá poker face.

A kdo jste zatím postrádal Mikeška, tak vězte, že náš druhorozený ...

občas svou šikovnou samostatnost dovádí až ad absurdum, třeba když si sám se sebou hraje človíčky. 

Ale nebojte, jen co to trošku jde, bereme ho do hry.

Je to můj asistent, moje podržkočka.

A nakonec už jen posčítat herní výsledky a opět si (veřejně) potvrdit, že zrovna já mám víc štěstí jinde(!).

 ...

A komu ještě vrtá hlavou, proč ...
přestože jsme si my čtyři spolu takhle hráli za velmi slunného zimního dopoledne
a navíc při troše mého obvyklého přehánění se dá říct, že teď jsem - i spolu s Davidem - v jistých kruzích malinko celebrita
... proč on má na furt nose sluneční brýle, tak vězte ...

že ty své běžné dioptrické se mému muži podařilo v krabičce v rychlosti ztratit na svahu.
Navíc přesně v den, kdy v důsledku naši společné logistické chyby musel on lyžovat v mé bílé helmě.

Takže když pak smutně obcházel vlekaře a barmany a pokladní a zase vlekaře
s prosebným dotazem, zda jeho skla s dioptriemi blížícími se takřka dvoumístnému číslu přece jen někdo nenašel,
musel už tehdy vypadat trošku divoce.
Má lyžařská přilba je totiž posázena stříbrnými kamínky a navíc mi ní ještě zůstaly mé vlastní růžové ski brejle.
...
Za to ty jeho šik se nenašly. Ani na webových stránkách ztrát a nálezů města Špindl. Ani v infocentru. Ani nikde.
Ještěže láska je slepá.