Sovovy mlýny: Šmidrové

Nechtěla jsem se nechat ušlapat. Bylo toho moc. Příliš diváků, příliš obrazů na stěnách, příliš pokynů, jak se mám chovat. Z Toyen jsem proto odešla. Na mě příliš všelidové.

Svůj program divnosti jsem si ale našla jinde, o patro níž přes dvorek - v komorní konírně. Výstava Šmidrové je jiná. I v atraktivním víkendovém čase byly obě tři místnosti prázdné, bílé, tiché. O to lépe se tak daly prožít smutno veselé perokresby ve bukových rámech visící na zdech. Drobné minimalisté sochy v rozích. Nebo lascivní novoročenky, osobité pánské vzkazy, dada hříčky a pracovní poznámky v rozervaných uměleckých sešitech, vše vyskládáno pod sklem na fortelných stolech ve středu prostoru.

Šmidry si musí zamilovat každý. Byli cáklí, vtipkovali, parodovali, bojovali (proti socialistické společnosti). Chlapi, co se (ne)brali vážně. Co si hráli. Karel Nepraš, Rudolf Komorous, Bedřich Dlouhý, Jan Koblasa a po dlouhém sebeusilování o vstup do klubu nakonec i Jaroslav Vožniak. Od studentských žertíků až k abstrakci i figuraci, ale vždy s nadsázkou. Doporučuju!

A na kafe vám pak stačí, když vás nohy odnesly už jen za roh, na Újezd, do ulice Plaské. Snad jen - možná si do Café Lounge nejdřív zavolejte. Ač interiér saturninovský a obsluha precizně přátelská, berou to tam velmi vážně. A protože mají jednu z nejlepších káv v Praze a lívanečky s jablko-hruškovým čatní, ve/ze kterých se rozplynete, mívají dost plno. Přeju vám velký zážitek.