Košile a já

Nosím je od narození.

V raných osmdesátých letech se tak bíle strojila nemluvňata. S mašlí vzadu za krkem. V pubertě mi splývavé propínací halenky dělaly decentní krytí plastového korzetu, který jsem měla na mou prudkou skoliózu. A když jsem se začala živit výchovně vzdělávacím procesem cizích dospívajících, košile mi spolu s třídnicí a svazkem klíčů propůjčovala oficiální autoritu. Byla jsem v ní o malinko méně zpocená a v obličeji rudá než v saku. A zas o něco víc než v tričku jsem s knoflíčky na hrudi vypadala, že mé místo ve třídě je skutečně před tabulí.

Košile jsou boží!
...
Hodí se do báru i na písek. Do divadla i do školky.
Na kafe. Na večeři. Do postele.
Košile jsou nejlepší! Jsou skvělé na břicho. I na kojení. A zase na břicho. Do města i na venkov. Pro byznys. I na zahálku. 

Tuhle modře modrou mám novou, zánovní! Koupila jsem si ji z druhé ruky a někdo přede mnou ji už tisíc krát vypral,
takže teď je velmi jemně slušivá. Za bratru padesát korun.

Za to hnědé koženkové psaní je funglovka. Třicet na dvacet. Ale taky se dá unosit kamkoli.